... přestalo by bít. Na záchodě v mém novém bytě je na dveřích přilepený list papíru s citáty od Fernanda Pessoy, portugalského básníka (zde by snad bylo na místě i Werichovo „dva zámky plné básníků“), který za svého života vydal jen jednu knihu a zemřel naprosto nepovšimnut. Kdo by si byl tehdy pomyslel, že mi o sedmdesát let později promluví do života při vykonávání velké potřeby. Kdyby bylo pohodlenější prkénko, opsal bych těch citátů více, ale myslím, že i těchto pár má hodně co říct.
Praktický život mi vždycky připadal jako ta nejméně pohodlná sebevražda.
Vždycky se mi příčilo, aby mě druzí chápali. Být chápán je prostituovat se. Jsem raději, když mě lidé berou vážně takového, jaký nejsem, ve vší slušnosti a počestnosti lidsky neznámého.
Čas pociťuji s ohromnou bolestí. Až příliš mě dojímá, když mám cokoli opustit. Ubohý pronajatý pokojík, kde jsem strávil pár měsíců, stůl ve venkovském hotelu, kde jsem pobyl šest dní, ba i tu smutnou čekárnu na nádraží, kde jsem dvě hodiny čekal na vlak – ano, ale když opouštím to, co je v životě dobrého, a se vší citlivostí nervů si pomyslím, že už to nikdy neuvidím a nebudu mít, přinejmenším právě v tom okamžiku, bolí mě to přímo metafyzicky.
Praktický život mi vždycky připadal jako ta nejméně pohodlná sebevražda.
Vždycky se mi příčilo, aby mě druzí chápali. Být chápán je prostituovat se. Jsem raději, když mě lidé berou vážně takového, jaký nejsem, ve vší slušnosti a počestnosti lidsky neznámého.
Čas pociťuji s ohromnou bolestí. Až příliš mě dojímá, když mám cokoli opustit. Ubohý pronajatý pokojík, kde jsem strávil pár měsíců, stůl ve venkovském hotelu, kde jsem pobyl šest dní, ba i tu smutnou čekárnu na nádraží, kde jsem dvě hodiny čekal na vlak – ano, ale když opouštím to, co je v životě dobrého, a se vší citlivostí nervů si pomyslím, že už to nikdy neuvidím a nebudu mít, přinejmenším právě v tom okamžiku, bolí mě to přímo metafyzicky.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat