Tenhle obraz východu slunce nad Benátkami namaloval J.M.W.Turner v roce 1840 z hotelu Evropa, kam směřovaly i první kroky Jana Kollára na jeho cestě do Horní Itálie o rok později.Kollár občas zaperlí nějakým tím příslovím, a je úžasné, jak vždycky do textu padnou jako to od kostrče dolů na hrnec. Nejvíc se mi asi líbilo:
Co jednou k srdci přivřelo, škrab jak chceš, třímá se, aspoň skvrny navždy nechává.
– což je zkráceně řečeno, asi tolik co –
Již je to tam, co vlček ham!
– pro nás z okresu bude asi zajímavé staré české přísloví –
Všude lidi, v Chomutově Němci.
– a Slováky by mohlo zajímat maďarské –
Él Magyár, áll Buda még, Haldoglik a buta Tót:)
Nejvíc mě ale dojalo, co Janko Kollár napsal (ach, ta jeho nádherná čeština) přesně v roce, kdy Thomas Cook začal vybírat peníze za zájezdy (1841) a tím začaly dějiny masového turismu. Když ráno spatřil na lodi východ slunce a na druhé straně siluetu Benátek, posteskl si:
Co mne v tuto dobu očarovatelnosti i bolelo i mrzelo, byla netečnost jiných, anť se nás na vrchu lodě při tom zázraku jen málo nalézalo; větší díl pocestných byl v kajutách buď ve sně, buď ve hře, buď v zahálce a zívačce, anť i mimo sebe celý svět k obdivování tohoto divadla shromážditi, i v sobě city a obrazy odtud v duši zniklé utrvaliti jsem se všelijak snažil. Znamenal jsem, jak jinde, tak při této příležitosti, že většina cestujících mnohem méně radosti v tom nachází, aby vznešené předměty přírody a krásoumy, památná města a kraje s opravdovou vnitřní libostí skutečně spatřila a požívala, jak raději jen v tom, aby o těch věcech chvastavě žvastati mohla. Odkudž se i to vysvětliti dá, proč tak mnozí těkavci a světoběžníci, obzvláště bohatí Angličané a radopisní Němci, nemajíce žádného smyslu pro kouzla přírody a krásoumy, přece ty největší obtížnosti na cestách podstupují, na krkolomné hole švýcarské se drápají, oužiny mořské aneb řeky a jezera proplavují, na nejnebezpečnější krajiště sopek a vodospádův lezou, do obrazáren a jiných sbírek houfně a klopotně se tisknou, ne proto, aby zde z považování cítili, ale jediné proto, aby se chlubiti mohli, že i oni tam byli, odtud ne jejich srdce, ale jen jejich marnomyslnost potravu a uspokojení odnáší. Než, já blahoutek! jakže jsem zde stejnou rozčilenost a podílnost od jiných žádati mohl?
A kdo by v tom nepoznal Kollára, tomu přidám i tu krásnou větičku na konec:
Komužeby jinému toto vycházení slunce takovou radost působiti mohlo jako Slavjanovi!
Co by tomu asi říkal při dnešní megalomanii.
Co jednou k srdci přivřelo, škrab jak chceš, třímá se, aspoň skvrny navždy nechává.
– což je zkráceně řečeno, asi tolik co –
Již je to tam, co vlček ham!
– pro nás z okresu bude asi zajímavé staré české přísloví –
Všude lidi, v Chomutově Němci.
– a Slováky by mohlo zajímat maďarské –
Él Magyár, áll Buda még, Haldoglik a buta Tót:)
Nejvíc mě ale dojalo, co Janko Kollár napsal (ach, ta jeho nádherná čeština) přesně v roce, kdy Thomas Cook začal vybírat peníze za zájezdy (1841) a tím začaly dějiny masového turismu. Když ráno spatřil na lodi východ slunce a na druhé straně siluetu Benátek, posteskl si:
Co mne v tuto dobu očarovatelnosti i bolelo i mrzelo, byla netečnost jiných, anť se nás na vrchu lodě při tom zázraku jen málo nalézalo; větší díl pocestných byl v kajutách buď ve sně, buď ve hře, buď v zahálce a zívačce, anť i mimo sebe celý svět k obdivování tohoto divadla shromážditi, i v sobě city a obrazy odtud v duši zniklé utrvaliti jsem se všelijak snažil. Znamenal jsem, jak jinde, tak při této příležitosti, že většina cestujících mnohem méně radosti v tom nachází, aby vznešené předměty přírody a krásoumy, památná města a kraje s opravdovou vnitřní libostí skutečně spatřila a požívala, jak raději jen v tom, aby o těch věcech chvastavě žvastati mohla. Odkudž se i to vysvětliti dá, proč tak mnozí těkavci a světoběžníci, obzvláště bohatí Angličané a radopisní Němci, nemajíce žádného smyslu pro kouzla přírody a krásoumy, přece ty největší obtížnosti na cestách podstupují, na krkolomné hole švýcarské se drápají, oužiny mořské aneb řeky a jezera proplavují, na nejnebezpečnější krajiště sopek a vodospádův lezou, do obrazáren a jiných sbírek houfně a klopotně se tisknou, ne proto, aby zde z považování cítili, ale jediné proto, aby se chlubiti mohli, že i oni tam byli, odtud ne jejich srdce, ale jen jejich marnomyslnost potravu a uspokojení odnáší. Než, já blahoutek! jakže jsem zde stejnou rozčilenost a podílnost od jiných žádati mohl?
A kdo by v tom nepoznal Kollára, tomu přidám i tu krásnou větičku na konec:
Komužeby jinému toto vycházení slunce takovou radost působiti mohlo jako Slavjanovi!
Co by tomu asi říkal při dnešní megalomanii.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat