Dnes ráno mi Renča napsala, že umřel Ingmar Bergman. Hned jsem si vzpomněl na Fanny a Alexandra, což byla první hra, v níž jsem viděl Káču, na jejíž posteli s jejím laskavým svolením ode dneška v Praze spím. Už jsem tu jednou vzpomněl Alexandrova slova za rakví, a dneska jsem si připomněl, jak strýček Carl o Vánocích sfouknul dětem svíčky na svícnu prdem z holé zadnice.
„Naše rodina byli lidé dobré vůle s katastrofálním dědictvím přemrštěných požadavků, špatného svědomí a pocitu viny,“ dočetl jsem se dnes v antikvariátu. Jaká mistrovská díla mohou vzniknout z dobré vůle v kombinaci s pocitem viny! Jdu za Bergmana zapálit svíci... a asi ji radši nechám v klidu dohořet.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat