Moc zajímavé je čtení o Buddhovi z pera Egona Bondyho. Některé věci jsem se nedočetl nikde jinde a zastavily mi na chvíli srdce, než jsem je vstřebal. Jednou z nich byla informace o pokušiteli z legendy o Buddhově probuzení. Věděl jsem, že jakýsi démon nabízel místo dokonalého poznání Buddhovi podobné věci, kterými byl pokoušen i Kristus na poušti. Takové ty faustovské banality jako moc, bohatství a rozkoš. Ovšem až u Bondyho jsem se dočetl hrůzný fakt, že ďábel „dal před Buddhou vyvstat bezhraničním vidinám všeobecného utrpení. Umírající, nemocní, opuštění, mučení v pekle, matky se skonávajícími dětmi v náručí atd., vzpínali k Buddhovi ruce jako ke své poslední naději, jako k bohu, jako k jedinému utěšiteli, k zachránci. A věru, poprvé se zdálo, že Vznešený zakolísá. Rázně se však od přeludů odpoutal a zvítězil.“ Marxista Bondy v tom vidí vzdor vůči tomu, aby se z buddhismu stalo klasické opium lidstva – „pouhá filantropie není žádným východiskem a skutečnou odpomocí od reálných strastí člověka“. A aby mi nasadil do hlavy opravdu obrovského tesaříka, dodává, že „v tom je jistě dalek běžnému církevnickému křesťanství, ale možná, že v tom není příliš daleko od Ježíše samotného“. To mi připomíná neuvěřitelnou sílu, kterou jsem vždycky viděl v očích představitelů Jidáše a Ježíše v mém nejoblíbenějším muzikálu, když se pohádali nad utrácením drahého balzámu na Ježíšovy nohy, kterým mu je třela Máří - za ty peníze by se přece mohl nasytit docela velký zástup hladových… Vždycky jsem si vážil obou pohledů (v obou slova smyslech) stejně. Teď mi z nich zase po letech vyhrkly slzy do očí.
xxx
Žádné komentáře:
Okomentovat