To, že Jiří Sovák hrál v Koljovi truhláře Růžičku, kterej měl snovou předtuchu Sametový revoluce („zdravotní sestry zvonily klíčema“), vám asi připomínat nemusím, ale kupodivu jsem měl s tímhle háčkem, jak tomu říkají wikipediáni, zatím nejvíc starostí. Vše jsem ale zdárně opravil a včera mi Jiří Sovák vyšel, vlastně mně vycházet nemusel, ale celýmu anglicky mluvícímu světu se zjevil jako wikikometa.
Půjčil jsem si kvůli tomu medailónku druhý a třetí díl Sovákových pamětí (první neměli) a dozvěděl jsem se mnoho zajímavého. A taky moudrého. Tohle by si měli někteří moji kamarádi vytisknout a dát pod sklo psacího stolu:
„Mou vysokou školou bylo partnerství s velikány českého divadla, ta možnost vidět je a s nimi hrát. Ostatně – tak to v dřevních dobách našeho divadla přece bylo, herci se rodili u šmíry, vandrovali a jejich snem bylo dostat se do kamenného divadla – nikoliv na DAMU, FAMU či JAMU.“
Vím, nejsou dřevní ani kamenné doby našeho divadla. Dneska by chtěl každej rovnou k filmu a do hlavní role.
Ovšem jedna kapitola mě zaujala ještě víc. Jak víte, poslední moje heslo na wikipedii jsem věnoval Miroslavu Macháčkovi, a v tom článku o něm jsem jako prvního z jeho kolegů v Národním zmínil Jiřího Sováka. Když jsem viděl, jak mi zčervenal (tzn. že na wikipedii dosud nemá své heslo), rozhodl jsem se udělat z obou pánů herců kolegy i virtuálně encyklopedické. A pak jsem se v Sovákově memoárech dověděl tohle:
O téhle historce, která nějaký čas hýbala divadelní Prahou, jsem v obou předchozích vzpomínkových knížkách pomlčel. Mezi tím ale vyšly Zápisky z blázince, knížka vzpomínek Miroslava Macháčka. Neměl to hoch na božím světě lehké, v hlavě mu přeskakovalo a nakonec skončil nepěkně. Tak si říkám, že nebude od věci, když tu kratochvíli, kterou jsme společně vyvedli a dramaticky prožívali, popíšu. Aby bylo jasno, aby bylo jasněji.
S Mirkem Macháčkem nás pojilo pouze angažmá v Národním divadle, kde on režÍroval a hrál a já byl členem souboru. Do noty jsme si nikdy moc nepadli. Ani lidsky, ani umělecky, třebaže jako režisér měl renomé, které jsem i já ctil.
Jednou jsem se dostavil do divadla večer, bylo po představení, já ten den nehrál, někde mě fotografovali, snad do Květů, nevím už přesně. Stavěl jsem se v divadelním klubu na kus řeči, než usnu. Ten večer se hrála nějaká hra v jeho režii, v klubu se popíjelo, legrace, fórky, pohoda. Nic žádnej průser nevěštilo, navíc jsme s Macháčkem žádné předchozí dohadovačky nebo očividné rozpory neměli. Nic.
Macháček už měl ale trochu v hlavě, jak mě spatřil, volal: „Jiříku, pojď na mou hruď“ Pozdravil jsem se s ním - a nejen s ním - a hnal jsem k baru dát si vodečku. Za barem seděli nějací dva Rusové, česky mluvící, a hned se mě ptali na film Cirkus v cirkuse, zrovna běžel v kinech a byl točen v československo-sovětské koprodukci. Hrál jsem tam obklopen všelijakou exotickou zvěří a Rusové se mě ptali na scény se slonicí - a na další podobný ptákoviny. Popíjel jsem v pohodě vodku, rozprávěl o slonici a najednou jsem se nestačil divit. Žene se ke mně brunátnej Macháček, fialový fleky v obličeji, krhavý oči ... A řve: „Seš kolaborant a Müllerův pacholek!“
Už jsem takovej, dlouho neotálím a věci řeším. Popadl jsem ho za klopy, chtěl jsem ho vytáhnout před dveře a tam mu v klidu napráskat. Jenže se mi nějak zapříčil o stůl, odnesly to utržené rukávy. Výchovně jsem mu dal přes hubu - jen pár facek otevřenou rukou. A vrátil jsem se k baru. Kliďánko jsem dál popíjel. Macháčka to vytočilo a snažil se mě zabít zezadu takovým tím těžkým stojanovým popelníkem. Ale byl už poněkud zesláblej, nemohl ho uzvednout, bylo to chvíli dost komický, myslím, že jsem se smál. On ve vzteku popadl židli a šel po mně. Pleskl jsem ho po hubě - a on si o moje hodinky natrhl obočí.
Tak takhle to bylo, tak to taky skončilo. Myslel jsem já. Mezi chlapy přece občas dochází i k takovým výměnám názorů. V tomto případě se rvačka odehrála před zraky znalců - a nastaly obštrukce a vše se řešilo na půdě strany a odborů. Netrvalo dlouho a byl jsem trestně stíhán. Čestmír Řanda, předseda strany a odborů, mi přišel sdělit: „Nic nikde nekecej, Macháček bude taky mlčet a nějak to vyřídíme!“ Ohradil jsem se už tenkrát, povídám: „Dal jsem mu na dršku právem, nemám co tajit! Ale nemám taky důvod ho dál stíhat!“ Řanda se tvářil tajemně a já chvíli doufal, že to zahladí díky vlastnímu úsilí sám. Mýlil jsem se. Došlo téměř k procesu a vypadalo to, že prohraju a budu Macháčkovi doživotně platit stovku měsíčně za ublížení na zdraví, za to rozbitý obočí. Můj advokát mi poradil, abych napsal prezidentovi Husákovi. Prezidentovi jsem nikdy nepsal, tak se toho ujala Andulka, nějak to sesumírovala, dojemně, to víte, profesorka češtiny, a já to pod škrábl červenou tužkou. Za to mě chtěla Andulka zabít, protože to musela přepisovat. Odeslali jsme tedy poníženou supliku na Hrad. Z doslechu vím, že se už tenkrát v prezidentské kanceláři dost nasmáli - kvůli facce přes dršku prej tam ještě žádost o milost neměli. A Gustáv Husák projevil pochopení, milost mi v téhle kauze udělil. Rád se prej díval na Bohouše, tak zřejmě proto. Osobně jsem se s ním nikdy nesešel, viděl jsem ho jen v televizi a na známkách. Žádný pakta jsem neměl ani s pověstným hrobařem český kultury – s Mirkem Müllerem, zarudlým alkoholikem, kterého jsem párkrát potkal v hospodě u nás na Letné. Už tenkrát mi řekl, že jsem pro politiku bezcennnej. Nic novýho, věděl jsem to dávno.
Mirek Macháček byl v hereckých kruzích znám jako škandalista, ale měl svou váhu jako režisér, to ano, ale já z něj na větvi nebyl. Zastávám dodnes názor, že patřil spíš na experimentální scénu než na Národní, kde - alespoň podle mého soudu - dost drasticky přetvářel českou a světovou klasiku. Byl bych Macháčka spíš vítal v malém avantgardním divadle, kde by mohl udělat záslužnou práci, protože se trvale snažil bořit vše, co se osvědčilo, býti novátorem, pionýrem, vyniknout... Takové divadlo, o které on stál, jsem dělat nechtěl, a bylo mi proti mysli, že svou vizi experimentu prosazuje zrovna v Národním. Jsem ze staré školy, Národní divadlo pro mě bylo a zůstává divadlem klasickým, nikoliv experimentálním ... Divadlem s tradicí velkých hereckých postava nádherně inscenované klasiky, naší i světové, to především ... Asi jsem staromilec, ale "starého psa novým kouskům nenaučíš".
V nechutné pračce s Macháčkem v divadelním klubu jsem měl i pár nestranných svědků, ale spor se táhl a táhl. Macháček se za pár dní popral i s dalšími předními členy scény, ale žaloval jenom mě. Hubu mu nabili i na tenkrát bratrském Slovensku ...
…
Přes veškeré výhrady, které jsem k Macháčkovi měl, mě on sám dost dlouho naprosto respektoval. Nic si ke mně nedovolil, dokonce byl rád, když jsem si v jeho režiích v rámci své role vymýšlel a sám sebe aranžoval. A došlo to tak daleko, že mě dá val dokonce za příklad jiným!
…
Žádné komentáře:
Okomentovat