Věděli jste, že Miroslav Macháček strávil čtyři měsíce na psychiatrii kvůli tomu, že kritizoval komunistický přístup v Národním divadle v roce 1975, tedy dva roky před Chartou 77? (Někdo mi do článku přidal fotografii a docela dobře si poradil s copyrightem, což wikipedie dost sleduje, tak mě to inspiruje do dalších článků)
No, pravděpodobně věděli, psal jsem tu o tom před pár dny. Zápisky z blázince si čtu, jen když je u toho Věruš, protože jinak navozují dost depresivní náladu a kdybych byl sám, začal bych se pohybovat na tenkém ledě mezi kosmem a kosmonoskou léčebnou (mou vysněnou v případě, že bych se doopravdy zbláznil). V těch deníkových záznamech, často psaných ve chvílích, kde se ony věci přímo děly (myslím, že si dělal poznámky i během komunit a skupin, jak se říkalo a snad dodnes říká skupinovým terapeutickým sezením), nejde nenacházet náladu Přeletu nad kukaččím hnízdem. Jako by to aspoň Forman, když už ne Kesey, všechno četl – ten film se točil ve stejném roce, kdy tam Macháček seděl. A na nervy byl Macháček stejně jako Nicholson alias McMurphy, a na oddělení taky byla sestra (tuším na muzikoterapii nebo pohybovou terapii), kterou nesnášel (a která ho znala z divadla), a taky tam měli opravdový blázny z přeplněný třiadvacítky (kde už je to pro schizofrenii a vejš). A taky tam měli ztroskotance typu Billyho Bibbita, který se párkrát pokusili o sebevraždu, a byla tam i hora masa jako ten indián. Prostě psycho jak má bejt. A když splynete s Macháčkem v myšlenkovým proudu, najednou jste taky na oddělení, a Kajetán je bláznivej kocour, co chodí bezmyšlenkovitě sem a tam, a bez prášků na spaní neusnete a bez násilnýho probuzení se neprobudíte. A čekáte, až přijde Kristus (tak říkali v Bohnicích hlavnímu doktorovi). Macháček hodně kouká na filmy, na koncerty, na hokej, dobře čtvrtina knížky jsou recenze, většinou dost tvrdé. A utíká z blázince za plot na procházky (zase ten McMurphy). A miluje Janu, která je o moc mladší – a vyčítá si to. Prostě jede na stejný lodi jako já, tak se děsím každý nový stránky. Nicméně, Furianty měl ještě před sebou.
No, pravděpodobně věděli, psal jsem tu o tom před pár dny. Zápisky z blázince si čtu, jen když je u toho Věruš, protože jinak navozují dost depresivní náladu a kdybych byl sám, začal bych se pohybovat na tenkém ledě mezi kosmem a kosmonoskou léčebnou (mou vysněnou v případě, že bych se doopravdy zbláznil). V těch deníkových záznamech, často psaných ve chvílích, kde se ony věci přímo děly (myslím, že si dělal poznámky i během komunit a skupin, jak se říkalo a snad dodnes říká skupinovým terapeutickým sezením), nejde nenacházet náladu Přeletu nad kukaččím hnízdem. Jako by to aspoň Forman, když už ne Kesey, všechno četl – ten film se točil ve stejném roce, kdy tam Macháček seděl. A na nervy byl Macháček stejně jako Nicholson alias McMurphy, a na oddělení taky byla sestra (tuším na muzikoterapii nebo pohybovou terapii), kterou nesnášel (a která ho znala z divadla), a taky tam měli opravdový blázny z přeplněný třiadvacítky (kde už je to pro schizofrenii a vejš). A taky tam měli ztroskotance typu Billyho Bibbita, který se párkrát pokusili o sebevraždu, a byla tam i hora masa jako ten indián. Prostě psycho jak má bejt. A když splynete s Macháčkem v myšlenkovým proudu, najednou jste taky na oddělení, a Kajetán je bláznivej kocour, co chodí bezmyšlenkovitě sem a tam, a bez prášků na spaní neusnete a bez násilnýho probuzení se neprobudíte. A čekáte, až přijde Kristus (tak říkali v Bohnicích hlavnímu doktorovi). Macháček hodně kouká na filmy, na koncerty, na hokej, dobře čtvrtina knížky jsou recenze, většinou dost tvrdé. A utíká z blázince za plot na procházky (zase ten McMurphy). A miluje Janu, která je o moc mladší – a vyčítá si to. Prostě jede na stejný lodi jako já, tak se děsím každý nový stránky. Nicméně, Furianty měl ještě před sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat