Básničky amerických prozaiků 19. století většinou nestojí za to, a tak se ani valně nepřekládají. Málokdo vynikl v obou žánrech, ne každý byl Poe. Ani jeho současník Nathaniel Hawthorne nebyl výjimkou, dokonce bych do něj neřekl, že nějakou básničku vůbec napsal. Dneska, 204 let po jeho narození, jsem jednu našel a pro její puritánský závěr se mi do překladu moc nechtělo. Ovšem motiv na začátku se mi docela líbil a hlavně mi něco připomněl – koledoval si o dedikaci. A tak jsem puritánský konec nahradil filosofickým paradoxem a tím báseň snad zesoučasnil.
(Hawthornova původní báseň je zde)
Kubovi J.
Jdi ke hrobům, kde kamarádi
nechali zetlít svoje mládí
a v nicotu rychle proměnili
všechno to, na co pyšní byli.
Dávno víš, že jsme jen prach a hlína,
a že smrt – mrcha – nikdy neusíná.
A přesto netruchli – jsou končiny,
kde sice netikají na zdech hodiny,
kde navždy zastavil se čas a stojí:
prostor je tedy nutně dvojí –
ten na Zemi, kde všechno někam pádí,
a ten, kde nás čekají mrtví kamarádi.
(Hawthornova původní báseň je zde)
Kubovi J.
Jdi ke hrobům, kde kamarádi
nechali zetlít svoje mládí
a v nicotu rychle proměnili
všechno to, na co pyšní byli.
Dávno víš, že jsme jen prach a hlína,
a že smrt – mrcha – nikdy neusíná.
A přesto netruchli – jsou končiny,
kde sice netikají na zdech hodiny,
kde navždy zastavil se čas a stojí:
prostor je tedy nutně dvojí –
ten na Zemi, kde všechno někam pádí,
a ten, kde nás čekají mrtví kamarádi.
Žádné komentáře:
Okomentovat