Tenhle odstaveček bude trochu dětinskej. Bude o dítěti. O dítěti, kterýmu ve čtyřech letech řeknou naráz všechno o sexu a o drogách. Tak jsem si totiž připadal, když mi bylo asi 17, nosil jsem slipy stahující v rozkroku, ruce měl zapatlaný od čokolády, vlasy roztřepený jako Robby Krieger na chocholce a do kina jsem chodil na pohádky! Jenže tehdy uvedli film The Doors. Přišlo mi, že ho Oliver Stone natočil kvůli mně, aby mi otevřel oči. Okamžitě jsem běžel k Lábusovi do knihkupectví, kde jsem si koupil Morrisonovu biografii Nikdo to tu nepřežije, mojí tehdejší lásku jsem nazval „vesmírnou družkou“ a vzal jsem si prvního tripa. Otevřel jsem si bránu do nevědomí, opustil starýho kamaráda, začal chlastat a žít pro velký činy.
Mám Kristova léta. Přežil jsem to tu, moje „vesmírná družka“ se mi nedávno vdala (byl jsem za svědka a fotografa), z těch pěti tripů a z trávy mám dosud nepříjemný flashbacky a z chlastu beru prášky. Díval jsem se s Věruškou na The Doors, který vydal deník Blesk za 44 korun, a oba jsme u toho usnuli. Víc se mi líbila muzika než obraz, děj mi přišel místy směšnej. Ale je to smích starce nad rozmary mládí a to mě děsí. K Morrisonovi cítím pořád úctu, s Věruškou plánuju navštívit jeho hrob v Paříži, kde před 37 zemřel jako Marat – ve vaně.
Tenhle trailer k filmu se mi líbí nejvíc, v tý zhuštěnosti mi připomíná zážitek z roku 1992.
Mám Kristova léta. Přežil jsem to tu, moje „vesmírná družka“ se mi nedávno vdala (byl jsem za svědka a fotografa), z těch pěti tripů a z trávy mám dosud nepříjemný flashbacky a z chlastu beru prášky. Díval jsem se s Věruškou na The Doors, který vydal deník Blesk za 44 korun, a oba jsme u toho usnuli. Víc se mi líbila muzika než obraz, děj mi přišel místy směšnej. Ale je to smích starce nad rozmary mládí a to mě děsí. K Morrisonovi cítím pořád úctu, s Věruškou plánuju navštívit jeho hrob v Paříži, kde před 37 zemřel jako Marat – ve vaně.
Žádné komentáře:
Okomentovat