Nikdy jsem nečetl Verneovo Ocelové město, měl jsem radši jeho dobrodružné romány, než ty se sci-fi motivy. Nikdy jsem ani neviděl Rážovo Tajemství ocelového města (i když kousky asi ano), což už mě mrzí mnohem víc (i když ne tak jako Zemanův Vynález zkázy). Ale dnes jsem si poslechl rozhlasové zpracování Ocelového města z roku 1982 s Josefem Somrem, Josefem Vinklářem a Viktorem Preissem a je mi jako bych po nějaké begumě zdědil obrovské bohatství.
Verne vydal Ocelové město osm let po porážce Francouzů v prusko-francouzské válce, tehdejším vrcholku prušácké válečné mašinérie. Padají slova i o nadřazenosti germánské rasy. Mocí posedlý prof. Schultze má francouzskou babičku, ale nenávidí Francouze (jak moc to připomíná Hitlera).
Francouzsko-německá režná nit prošívá šev devatenáctého i velké části dvacátého století, kohout s dvojhlavým orlem se střídají na smětišti dějin s pravidelností sinusoidy a člověk jenom žasne, jak se ty dva národy svorně postavili do čela Evropské unie. Z dějepisu víme, že bývalé nepřátele spojuje nejlépe nový společný nepřítel. Ale že by to byly v tomto případě Spojené státy, se nechce věřit. Podle posledních novinových článků bych spíše řekl, že je to zbytek Evropy. Nicméně přeju si, aby to francouzsko-německé přátelství vydrželo a nebylo idylické jen na oko, jako obrázek Bismarcka a Napoleona III. po bitvě u Sedanu – ač se to nezdá, francouzský císař je na obrázku německým zajatcem a německá vojska budou brzy u Paříže.
Žádné komentáře:
Okomentovat