Ještě jsem ani nedopsal cestopis stopem po Itálii a už tam pojedu zase. Tentokrát jako průvodce do Toskánska. Věruška pojede se mnou, a tak se už oba těšíme. A já mám o to větší motivaci připomenout si náš poslední výlet.
Minule jsem skončil těsně za mostem Rialto, přes nějž musí snad každý kdo přijede do Benátek. Koupili jsme si před mostem kelímek s ovocem. Věruška si ho pak vychutnala na balustrádičce jen s tou nemilou okolností, že jí okolojdoucí koukali pod sukýnku a rovněž vychutnávali, ovšem pohled, který se jim naskytl. Zvlášť jeden pán se postavil těsně vedle a vypadal, že zapomněl, kam jde.
Na dalším obrázku si dobře prohlédněte holuba, který sedí nad svatým Antonínem. Měl tam kamaráda, ale ten v okamžiku těsně před stiskem spouště odletěl směrem na římsu protější pasáže, z níž jsme zrovna vylezli.
A takhle to dopadlo.
Vysvětlil jsem Věrušce, že nechat se posrat holubem v Benátkách je asi jako dostat ve Vatikánu požehnání od papeže a pak už jsme si to namířili na náměstí Svatého Marka. Cestou ale začalo krápat a když jsme došli na místo, vypadalo takhle.
Dvakrát mi podklouzla noha na mokrém povrchu, poprvé jsem udělal dvojitého rittbergera a podruhé trojitého salchowa. Odbruslil jsem tedy do vestibulu přilehlélo městského muzea, pod jehož stropem jsem vyluštil nejsložitější sudoku, co jsme s sebou vezli.
Když jsme pak vylezli zase na světlo, vypadalo náměstí Svatého Marka takhle.
V tom nádherném počasí jsem udělal to, co miliony turistů přede mnou i po mně, vyfotil jsem se obklopen holuby. Nicméně suvenýr ve formě holubince si odvezla jen Věruška, na mě se holubi ani nevysrali.
Prošli jsme si okolí a zase jsme odolali výletu na gondole, tentokrát čistě ze strachu, protože kdybychom se na otevřeném moři nepřevrhli, určitě bychom aspoň vrhli.
Nicméně ostrov sv. Jiří nás uchvátil, tak se tam snad jednou taky podíváme.
Čas vyměřený na Benátky se chýlil ke konci, a tak jsme vytáhli kotvy z kanálu svatého Marka a vyrazili zpátky. Cesta utíkala rychle, ale zapomněl jsem, že hrany schodů vedoucích na a z můstků přes kanály jsou olemovány kluzkými kameny. V jednu chvíli jsem chtěl skočit kombinaci trojitého toeloopa s trojitým lutzem a dvojitým axelem navrch, ale zůstal jsem u odpíchnutí, neboť mi v rozmachu zabránily Věruščiny airbagy na jedné a záda jednoho v protisměru jdoucího turisty na druhé straně. Chlap jako hora zůstal stát s nechápavým pohledem vrženým přes rameno a já se zmohl jen na sorry. Věruška na to moc ráda vzpomíná. A já zase rád vzpomínám na ten bobek na rameni.
Večer jsme odjeli vlakem směr Monfalcone, což bylo městečko, které jsme si našli na mapě a moc se nám líbil ten název.
Minule jsem skončil těsně za mostem Rialto, přes nějž musí snad každý kdo přijede do Benátek. Koupili jsme si před mostem kelímek s ovocem. Věruška si ho pak vychutnala na balustrádičce jen s tou nemilou okolností, že jí okolojdoucí koukali pod sukýnku a rovněž vychutnávali, ovšem pohled, který se jim naskytl. Zvlášť jeden pán se postavil těsně vedle a vypadal, že zapomněl, kam jde.
Na dalším obrázku si dobře prohlédněte holuba, který sedí nad svatým Antonínem. Měl tam kamaráda, ale ten v okamžiku těsně před stiskem spouště odletěl směrem na římsu protější pasáže, z níž jsme zrovna vylezli.
A takhle to dopadlo.
Vysvětlil jsem Věrušce, že nechat se posrat holubem v Benátkách je asi jako dostat ve Vatikánu požehnání od papeže a pak už jsme si to namířili na náměstí Svatého Marka. Cestou ale začalo krápat a když jsme došli na místo, vypadalo takhle.
Dvakrát mi podklouzla noha na mokrém povrchu, poprvé jsem udělal dvojitého rittbergera a podruhé trojitého salchowa. Odbruslil jsem tedy do vestibulu přilehlélo městského muzea, pod jehož stropem jsem vyluštil nejsložitější sudoku, co jsme s sebou vezli.
Když jsme pak vylezli zase na světlo, vypadalo náměstí Svatého Marka takhle.
V tom nádherném počasí jsem udělal to, co miliony turistů přede mnou i po mně, vyfotil jsem se obklopen holuby. Nicméně suvenýr ve formě holubince si odvezla jen Věruška, na mě se holubi ani nevysrali.
Prošli jsme si okolí a zase jsme odolali výletu na gondole, tentokrát čistě ze strachu, protože kdybychom se na otevřeném moři nepřevrhli, určitě bychom aspoň vrhli.
Nicméně ostrov sv. Jiří nás uchvátil, tak se tam snad jednou taky podíváme.
Čas vyměřený na Benátky se chýlil ke konci, a tak jsme vytáhli kotvy z kanálu svatého Marka a vyrazili zpátky. Cesta utíkala rychle, ale zapomněl jsem, že hrany schodů vedoucích na a z můstků přes kanály jsou olemovány kluzkými kameny. V jednu chvíli jsem chtěl skočit kombinaci trojitého toeloopa s trojitým lutzem a dvojitým axelem navrch, ale zůstal jsem u odpíchnutí, neboť mi v rozmachu zabránily Věruščiny airbagy na jedné a záda jednoho v protisměru jdoucího turisty na druhé straně. Chlap jako hora zůstal stát s nechápavým pohledem vrženým přes rameno a já se zmohl jen na sorry. Věruška na to moc ráda vzpomíná. A já zase rád vzpomínám na ten bobek na rameni.
Večer jsme odjeli vlakem směr Monfalcone, což bylo městečko, které jsme si našli na mapě a moc se nám líbil ten název.
Žádné komentáře:
Okomentovat