Z dětského zpěvníku

Než odsoudíte Milana Kunderu (nedbajíce nových svědectví), zvláště vy, kteří, jako já, jste se narodili s tou šlechtickou výsadou, že jste prožili většinu života mimo totalitu, přečtěte si tuhle básničku, jejíž originál napsal po válce dnes jednaosmdesátiletý Günter Grass, a o jejíž volný překlad jsem se pokusil. Originál s názvem Kinderlied je zde.

Kdo se tu směje, kdo dřív se smál?
Jeden by se tu uchechtal.
Kdo směje se tu, ten by si přál,
aby měl důvod smát se dál.

Kdo málem si tu oči vyplakal?
Nad ním by jeden zaplakal.
Kdo tady pláče, ten by si přál
mít důvod, aby neplakal.

Kdo mluví tu, kdo se mluvit bál?
Jeden by mlčky prstem ukázal.
Kdo tady mluví, nám však zamlčel,
proč mlčel v době, kdy tu křičet měl.

Kdo hraje si tu, kdo tu nehartusí?
Každý, kdo hraje si, pak ke zdi musí.
Hru na důvody dospělých si zkusí
a spálí se, kdo se dřív nezadusí.

Kdo umírá tu, kdo už umřel tady?
Kdo umírá, shrabou ho do hromady.
Kdo tady umírá, umírá bez závady,
ale i bez důvodu – jako by chcípnul hlady.