Slyšeli jste asi všichni o návštěvě Červeného kříže v Terezíně. Tábor Solovky, prototyp Gulagu, navštívil šedesátiletý Maxim Gorkij. Podobnost posuďte sami, stojí to za přečtení, i když Gorkij, jehož univerzity se mi tak líbily, pak tvrdil, že to psal pod kontrolou cenzorů.
Soudruh Maxim přijel na ostrov Solovky 20. června 1929 a odjel 22. června. K parolodi bylo posláno několik faetonů a Gorkij s veškerým SLONovským představenstvem jel do t. zv. „Biosadu“ asi 4 km od klášterního Kremlu. Zde Maxima samozřejmě nejprve vydatně pohostili a při uvítacích řečech a proslovech lichotili neomezeně a nestydatě jeho samolibosti. Druhého dne navštívil soudruh Maxim cihelnu, podíval se ve druhém (tenkrát) oddělení Muksolmu na čekistské krávy a koně, pobyl chvíli v centrolazaretu, kde mezi jiným řekl ošetřovatelkám vězeňkyním, stojícím zde v řadě v čisťoučkých bílých pláštích: „Co jste se tak vyšňořily jako na parádu? Já se chtěl podívat na zdejší každodenní život“. Večer byl v solověckém divadle na koncertě, kde si poslechl čekisty přichystanou a čtenáři již známou píseň:
Jsme vězňové svobodné země…
Koncertu směli být přítomni jen čekisté a t. zv. „stykači“, t. j. donášeči, žalobníci. Z jiných vězňů tam nebyl ani jediný.
K příjezdu Gorkiho byla organisována zvláštní „dětská kolonie“ pro zanedbanou mládež. Všichni nešťastní, polonazí výrostci byli oblečeni do vezeňských, čistých šatů. Byl pro ně seřízen barák s opravdovými postelemi. Na kremlovském nádvoří byly rozestaveny stolky a lavičky „pro odpočinek vězňů“. Všechno bylo inscenováno úplně podle téhož vzoru, jako pro film „Solovky“.
Jakmile Maxim Gorkij odjel, všechno vešlo do starých kolejí, všechno vzalo opět svůj dřívější - pravý vzhled, o kterém buď Maxim Gorkij nemá ponětí, nebo má, ale mlčí. ...
Obracím se na Vás, pane Gorkij a táži se: Viděl jste aspoň jedinou SLONovskou komandýrovku? Byl jste aspoň na jediném místě, kde se zakládá nová? Byl jste na ostrově Kondu? Navštívil jste kárný isolátor „Sekyrku“? Podíval jste se aspoň do jediného SLONovského „krikušníku“? Ukázali Vám čekisté aspoň jediný sledisolátor (sledstvennyj, to jest vyšetřující) na ostrově Solovkách? Šel jste se podívat na ostrovní karcer a jeho oddělení hlinovku? Vodili vás na Golgothu a viděl jste zde v pytlích oblečené ženy? Zdali jste se podíval, jak pracují vězňové v lese, jaké jsou jim ukládány úkoly, jak je zde krmí, jak je bijí, staví na pařezy, na nichž oni, vysílení, utýraní, vyhladovělí, sta a stakráte vykřikují „já jsem filón, já jsem parasit sovětské vlády“? Byl jste v kárné komandýrovce „Ovsjance“ a řekli Vám, kolik podobných ve SLONu je? Viděl jste v komandýrovce Ovsjance jámy hroby a Potapovův „španský náhrdelník“ z useknutých prstů a rukou vězňů? Viděl jste vězně s jejich hroznými omrzlinami? Ukazovali Vám „svlečené“ a vyprávěli Vám, jakých způsobů užívají, aby vězňové vykonali jim uložený pracovní úkol? Viděl jste, jak čekisté-dozorci „laskají“ své vězně „drynem“, nebo pažbou pušky? Slyšel jste aspoň, jak je ráno a večer dresírují? Viděl jste komandýrovky, v nichž pracují výhradně kněží a mnichové, násilím ostříhaní a všemožně ponižovaní? Byl jste ve čtrnácté, zakázané rotě? Ve třinácté rotě? V jedenácté rotě „vzdorného živlu“? Vyprávěli Vám čekisté-dozorci, jak hnali skupinu sta „vzpurných kaerů“ do komandýrovky Ovsjanky a jak zde vězňové zahynuli? Vyprávěli Vám o hladovce Gruzínů a mussavatistů a čím jejich hladovka skončila? Řekli Vám, kolik vězňů bylo zastřeleno na hoře Sekyrce? Viděl jste v lese aspoň jednoho samorubce, pracujícího jednou rukou? Řekli Vám čekisté, kolik lidí ve SLONu již zahynulo?
Nikoli, pane Gorkij. Nic z toho jste neviděl, nevíte a nesnažil jste se dozvědět. Ale, možná že i víte, domýšlíte se, ale mlčíte, obchoduje svým perem jako prostitutka tělem?
Nevím, zda jste byl tak hloupý, či podlý, ale po své návštěvě jste uveřejnil v tisku, že Solovky na Vás činily dojem „léčebného sanatoria“! O, jak bych byl rád, kdybyste se někdy do tohoto sanatoria dostal co vězeň! A jak si toho za své, čekistům buď z hlouposti, nebo ničemnosti sloužící pero zasluhujete!
Ke konci Vám, Gorkij, mohu říci, jak sami SLONovští čekisté - dokonce i oni! -, si z Vás tropili šprýmy! Když bylo nařízeno, aby Vám na památku byly dány kožišiny, čekista Alexander Novikov, jenž byl tenkrát náčelníkem ostrova Kondu, si je vzal své mladé ženě na kožich a Vám dal horší. Vyprávěje o této „soudružské výměně“, smál se a vysvětloval: „Nač tomu starému paprikovi tak pěkné kožišinky? Tak jako tak brzy zdechne. Raději z nich dám ženě ušít kožich.“ Ostatní čekisté se hlučně smáli a volali o překot: „Výborně Šurko! To je správné! To's chlapík! Máš pravdu, nač tomu (následovalo pojmenování Vás, jež nelze v tisku uvésti) tak pěkné kožišinky.“
Žádné komentáře:
Okomentovat