Rozchod!

„Česká literatura se již jednou vyrovnala čestně s groteskní nesmyslností války a nyní se vyrovnává s jejím hlubokým smyslem,“ stojí na obálce prvního vydání knihy Karla Konráda Rozchod! z roku 1934, která mi v pátek přišla poštou. Protože se v posledních týdnech s Věruškou noříme do zákopů první světové války skrze jednu korespondenci (jsou tam zase nové listy i s poznámkami, a začíná to být opravdu zajímavé!) začetl jsem se do stránek knihy mého spolurodáka s chutí hned v pátek večer. Četl jsem o jisté Poděbradově třídě a jejích zákoutích, o „nemocenském“ parku, o železniční zastávce, o obecné škole a o reálce, o domě s freskou Emila Holárka, která zobrazuje Jana Jesenia. Přečetl jsem pět stránek a jako vždycky jsem si vše živě představoval, než mi došlo, že si to nemusím představovat ve své bujné fantazii – Karel Konrád psal o zákoutích, budovách a pohledech, které jsou mi stejně důvěrně známé jako jemu.

„Jak nerad vzpomínám na tebe, patricijská ozdobo! Byla jsi proti oknům naší kreslírny. Kolik jen výkresů musili jsme vypracovati, jimž tys stála modelem! A profesor Lyer znal každý záhyb ornamentu, každý lístek jeho lodyhy, jsa sám obyvatelem toho domu. Jaký to byl milý podivín s třemi vlasy děda Vševěda! O přestávkách vyučování odskočil někdy do svého bytu, který byl přesně naproti, aby nás pozoroval dalekohledem - ukryt za záclonou - a zejména sledoval lavice, v nichž byla vykázána místa privatistkám. Miloval všechny žáky na způsob dobrotivého a přísného otce a nikdy nelenil prohlédnouti topírnu, jediné místo, kde bylo možno ve školní budově kouřiti cigarety plnými ústy. A tehdy prchali přistižení po sesouvajících se haldách uhlí, boříce se po pás. Již je dávno mrtev. Již nepohlavkuje septimány, vyšší skoro o dvě hlavy. Již nehudruje. A již lítostivě nepláče, když některý z žáků odchází z ústavu. Již nerozšiřuje vlání jeho chudého kabátu (myší barvy) zatuchlý pach kabinetních sbírek a vůni kreslicích prken. Ten ráz ovitý a krásný stařík se třemi vlasy děda Vševěda zemřel potupnou smrtí, jako oběť světové války: podvýživou. Nuže, spěte klidně, vzácný poctivče! Byl jste za života tak sám. Za chřestění kaučukových manžet bylo jediným zvukem ve vašem přísném mládeneckém pokoji, když jste v něm přecházel, v tom vězení plném kvaší, akvarelů, a náhle jste prudce složil ruce jako dokořán.“

Jak rád vzpomínám na tu patricijskou ozdobu, která byla proti oknům naší třídy. Tenkrát ji na tu fasádu znovu namalovali zřejmě podle dochovaných fotografií a my jsem se tak rádi dívali, jak se líhne. Nikdo nás tenkrát zřejmě dalekohledem nepozoroval, vždyť už do školy nechodily ani žádné privatistky. V topírně už se netopilo uhlím a za našich časů byla na škole dokonce kuřárna. Karel Konrád na těch prvních pěti stránkách celou dobu mluví o Poděbradově ulici a o budově reálky, tedy reálného gymnázia, kde jsem o 75 let později strávil čtyři roky svého studia. To už se sice za Poděbradovou ulicí „netáhly všude lány obilí, bez určitého obzoru“, stálo a stojí tam nové sídliště, ale park tam je pořád a lokálka tam hlomozí stejně jako před stoletím, jen už nemíří do německým měst – Postolprty, Žatec a Kadaň už jsou dnes obydlena námi polenovitými Čechy. A proti gymplu je pořád ten dům s podobiznou Jana Jesenia - od 90. let asi zase značně zašlou. Je mi líto, že nám to tenkrát češtinářka neprozradila, ale jsem rád (a možná radši), že jsem na knihu sám narazil po letech a mohl si tak zavzpomínat. Její začátek bych rád zprostředkoval novodobým lounským studentům. Zde je!

Kdyby po mně ještě někdy Karel Mareš chtěl nějaký přípsěvek do almanachu (ten minulý o tahácích je zde), odrazím se od tohohle článku.