V neděli dávali první díl Písařů. Rád bych si dopřál ten luxus, že si budu se seriálem číst Bouvarda a Pécucheta. Zatím se mi to daří, a tak můžu s úctou sledovat genialitu Flaubertovu, Dietlovu, Sovákovu a Horníčkovu. Dietl měl opravdu filipa v tom, jak dokázal dva řádky v knize rozvést na celou epizodu ve filmu.
Trochu se teď cítím jako ti dva sedmačtyřicátníci, kteří chtějí z velkoměsta ujet na venkov. Ten Sovákův „zvuk tlukoucího másla“ je k nezaplacení. Někdy je mi z práce opravdu na nic. Věčné škrabátko a hladítko, týž kalamář, táž pera a tíž kolegové! „Tisíckrát radši bych dělal šaška na poutích!“ tvrdil první. „Lepší je být hadrářem!“ křičel druhý. Mám štěstí, že existuje Navenek, tam jsem v lepším případě šaškem, v horším hadrářem, ale na život se pak dívám skrz růžový sklíčka.
A došel jsem k závěru, že Bouvard byl určitě aspoň trojka, soudě z toho, že už v první kapitole knihy Pécucheta dvakrát nutí do svlíkání.
Trochu se teď cítím jako ti dva sedmačtyřicátníci, kteří chtějí z velkoměsta ujet na venkov. Ten Sovákův „zvuk tlukoucího másla“ je k nezaplacení. Někdy je mi z práce opravdu na nic. Věčné škrabátko a hladítko, týž kalamář, táž pera a tíž kolegové! „Tisíckrát radši bych dělal šaška na poutích!“ tvrdil první. „Lepší je být hadrářem!“ křičel druhý. Mám štěstí, že existuje Navenek, tam jsem v lepším případě šaškem, v horším hadrářem, ale na život se pak dívám skrz růžový sklíčka.
A došel jsem k závěru, že Bouvard byl určitě aspoň trojka, soudě z toho, že už v první kapitole knihy Pécucheta dvakrát nutí do svlíkání.
Žádné komentáře:
Okomentovat