Rychločtení naruby

Evelyn Woodová (narozená před sto lety) začala razit termín rychločtení a stala se jeho velkou propagátorkou. Její metoda spočívala v tom, že si člověk měl čtený text ukazovat prstem nebo nějakým vyschlým perem, aby se vyhnul „čtení nahlas v mysli“ a „zpětnému čtení“ a soustředil se jen na významy slov. Prý si tak i mnohem víc zapamatujete.

Já jsem byl vždycky pomalým čtenářem. Čtu si nahlas v mysli a vracím se, tu o řádek, tu o odstavec, tu o několik stran. Obsah si pamatuju jen matně. Hodně knížek jsem proto nedočetl, neboť jsem uprostřed netušil, co bylo na začátku. Ale ty části, který jsem stihnul, mám zase většinou pod kůží co se týče použití jazyka a krásy slov. A podle toho se k nim pak vracím.

Dost často taky čtu nahlas Věrušce, to si někdy tím prstem pomáhám, abych jí nečetl řádek dvakrát. Poslední dobou si čteme Lolitu. Nedávno mě v ní zaujala ta scéna, kdy se Humbert Humbert udělá, aniž by to dvanáctiletá Lolita, hrající si mu kolem klína, tušila. Taky jsem se párkrát v životě udělal, aniž by o tom přítomná žena tušila, a nebylo to jen v ložnici při spánku.

Nicméně už dva dny si čteme knížku, k níž jsme se po měsíci vrátili, a která mi nepřestává masírovat záda horkejma kamenama. Je to Nevinný od Gabriella d´Annunzia. Popis duševních zvratů v řádu několika vteřin a minut s ohledem na vnější okolnosti a vnitřní pochody u muže, jenž miluje svou ženu a svou milenku a jenž nechce ublížit ani jedné z nich, bude asi nejen mně důvěrně známý. D´Annunzio s tímhle příběhem rozrazil v roce 1892 dveře do světa velké literatury a ještě v roce 1976 Luchino Viscontimu stál ten příběh za to, aby s ním uzavřel (patrně nechtěně) svou filmařskou kariéru. Co řeknete třeba týhle pasáži, v níž Tullio přemýšlí kleče u postele své ženy, zda se má přiznat, že svůj mileneckej vztah, kterej mu odpustila, neukončil, jak slíbil, protože je to prostě silnější než on? Dá se tohle vůbec číst rychle?

Uchopil jsem onu ruku, avšak neodpověděl jsem. Samo toto mlčení, jež zdálo se vážným, postačilo, aby poznovu změnilo se chování mého ducha; něžnost spočívající ve hlase a posunku té nevědomé, vyvolala ve mně onen vysilující pocit, z něhož berou původ slzy, pocit, jemuž se říká soustrast s sebou samým. Pociťoval jsem mocnou potřebu toho, abych byl litován. Současně někdo v nitru mi našeptával: „Využitkuj tohoto duševního rozpoložení a nečiň prozatím žádného odhalení. Přepínáním tohoto rozpoložení můžeš snadno dospěti až k pláči. Víš dobře, jak neobyčejný účinek má na ženu pláč muže milovaného. Giuliana bude tím zmatena, a ty budeš jeviti se jako oběť zmítaná děsnou bolestí. Zítra pak, až jí povíš pravdu, vzpomínka na slzy tě opět povznese v duchu jejím. Ona bude moci si mysliti: ´Ah, tedy proto včera tak hořce plakal. Ubohý přítel!´ A ty nebudeš posuzován jako protivný sobec, nýbrž bude se zdáti, že´s marně všemi svými silami proti Bůh ví jaké neblahé moci; bude se zdáti, že jsi zachvácen Bůh ví jakou nezhojitelnou nemocí a chováš v prsou svých srdce rozervané. Využitkuj tudíž, využitkuj!“

„Máš něco na srdci?“ otázala se mne Giuliana hlasem pokorným, lichotivým, plným důvěřivosti.

Stál jsem s hlavou sklopenou a byl jsem opravdu dojat. Avšak připravování onoho užitečného pláče rozptýlilo mé city, zastavilo tím bezděčnost a zdrželo tudíž fysiologický zjev slz. „Což, když nebudu moci plakati? Což jestli mi slzy nepřijdou?“ uvažoval jsem s dětinským a směšným strachem, tak jako by vše záviselo na onom meaém materielním faktu, jež moje vůle nebyla s to provésti. Mezi tím, někdo, stále týž, šeptal: „Jaká škoda! Chvíle nemůže ani být příznivější. V pokoji je sotva vidět. Jaký účinek by měl vzlakot ve stínu!“

„Tullio, neodpovíš mi?“ doložila Giuliana po přestávce, přejevši mi rukou po čele a po vlasech, abych pozvedl svůj obličej. „Mně můžeš říci vše. Víš to.“

Ah, opravdu, od té doby neuslyšel jsem již nikdy hlasu lidského tak sladkého. Ani moje matka nikdy nedovedla tak na mne promluviti.

Oči mi zvlhly a já pocítil jsem mezi řasami teplo pláče. „Tu, tu byl pravý okamžik, abych propukl.“ Byla to však jen jedna jediná slza, a já (věc to pokořující, avšak přece pravdivá; v podobné mimické chudobě zmenšuje se větší část pohnutí lidských při projevování jich), já pozvedl jsem obličej, aby Giuliana ji spatřila, a pociťoval jsem po několik okamžiků šílenou úzkost, obávaje se, že ona ve stínu nezpozoruje její třpyt. Abych ji téměř upozornil, mocně vtáhl jsem do sebe dech, jako děláme, chceme-li zadržet vzlykot...