Snoubenci

Včera jsme se s Věruškou ve Snoubencích dočetli až k místu, kde Manzoni popisuje osudy Otce Kryštofa, františkána, jenž může Renzovi a Lucii pomoct v jejich trápení. Když byl Otec Kryštof mladý, jmenoval se Ludvík, šel takhle jednou po ulici a proti němu se šoural jeden šlechtic, „s kterým se sice nikdy neviděl, ale který ho strašně nenáviděl“. Člověk se zarazí, že už v 17. století existovala taková virtuální nenávist, ale Manzoni to záhy vysvětlí, že „jednou z předností tohoto světa je, že lidé mohou nenávidět a býti nenáviděni, aniž by se znali“. Ostatně Ludvík tomu šlechtici „splácel jeho nenávist stejně upřímně“.

Máme tu tedy dva lidi, co se nesnáší. Jdou proti sobě těsně při zdi. Podle obyčeje právo projít měl ten, kdo měl zeď po pravý straně (logičtější by bylo po levý, ale Manzoni to má určitě z dobovejch análů). To byl v tomto případě Ludvík, šlechtic se mu tedy měl vyhnout. Následuje úžasnej komiksovej rozhovor, kterej jsem si prostě nemohl nechat pro sebe.

„Z cesty!“
„Jděte vy z cesty, já mám právo jít rovně.“
„S lidmi vašeho druhu mám právo vždycky na své straně.“
„Ano, kdyby vaše zpupnost byla pro mne zákonem.“
…
„Drzoune! Zlomím tenhle meč, až ho potřísním tvou krví.“

V následující mele, který se zúčastní i doprovody obou výtečníků, jsou dva mrtví, pár raněnejch a několik utečenejch.

Nejsme v 17. století, a tak snad dneska odpoledne na divadle nebudou oběti na životech.