V Padově jsme bydleli v hostelu. Byla tam spousta mladých lidí, mladých rodin s dětmi, ale i jeden starší Američan. Poprvé jsme ho potkali ve společenské místnosti a pak dvakrát na snídani. Vždycky měl kolem sebe ty mladé studenty a krmil je tím, kde mohou co vidět, takže odcházeli ze snídaně nasyceni hned dvakrát. Doporučoval jim všemožné památky nejen ve městě, ale i po celé Itálii, dával jim i praktické rady, jako kudy se kam dostat, odkud je co jak vidět a kolik se dá kde ušetřit, a dělalo mu dobře, když vypadal jako světoběžník. Upozornil jsem na něj Věrušku a spolu jsme přemýšleli, co nám na tom tak vadí, když jsme sami na cestách stejně jako on.
Čtu teď dopisy Henryho Millera, které psal Anaïs Nin, což je velmi zajímavé čtení a taky si z něj dělám výpisky pro některý z dalších článků. Nicméně, dnes jsem se dočetl k místu, kde Henry a Fred (nikdo jiný než Carl z Tichých dnů v Clichy, narozený ve Vídni českým Židům) večeřeli přímo naproti nejznámějšímu zámku na Loiře v Chambord, a řekl jsem si, že jej tu otisknu hned začerstva jako intermezzo v našem cestopise.
Starší, užvaněný a zcestovalý Francouz požádal Freda a mě o dovolení, aby si k nám mohl přisednout. Srdečně jsme souhlasili. Za chvíli už tlachal ostošest, a nikoli nezajímavě (pro mě), a upozorňoval nás, co je kde ve Francii k vidění ... oltářní výklenek epochy, Madonin prst, římské sloupoví, goblén z dvanáctého století, atd. Hrubě jsem ho přerušil uprostřed přednášky a řekl jsem jako pravý Američan: „Tyhle věci mě nezajímají, ani co se za nehet vejde.“ Užasle na mě pohlédl. Rozšířil jsem to. „Musím takové věci vidět v nějakém živoucím prostředí.“ dodal jsem . „Musí být kolem nich lidé, krajina, život, domy, věci, které jsou zajímavé samy o sobě, svou věčnou přítomností, abych tak řekl. Nehnu se ani o píď, abych se podíval na nějakou zříceninu nebo pamětihodnost. Chci se s nimi setkávat nahodile, neúmyslně. a ne je vyhledávat. Nejsou pro mne ani trochu důležité. Voila.“
Henry mě zase nezklamal.
Žádné komentáře:
Okomentovat