Dneska je v Kadani Masopust. Terezka ze mě udělala mediální hvězdu a pořídila se mnou rozhovor pro všechny Hitradia světa. Na všech těch Faktorech, Apollech a Orionech budou prý poslouchat moudra, který jsem vyčet z Čeňka Zíbrta a zalil svojí omáčkou. Kdybyste to náhodou slyšeli, můžu vám prozradit, že jsem při natáčení telefonického rozhovoru zrovna seděl na míse.
Už ani nevím, o čem jsem mluvil, ale v souvislosti s Masopustem mě moc zaujal článek, kterej mi přeposlal Hynek ze Žatce. Tomáš Sedláček v něm hodnotí krizi a přestože je to ekonom (na univerzitě v Yale ohodnocenej jako jeden z pěti nejnadějnějších mladých ekonomů světa), zamýšlí se nad ní spíš filosoficky. Článek Další biftek už je moc určitě stojí za přečetní. Já tady jen tu myšlenku malinko rozvedu.
Včera jsem byl na večeři s belgickou delegací z Halle. Jsou to zajímaví starší pánové, kteří si v Kadani užívají anonymity a děsně je po večeři bavili Tata Bojs v Orfeu a pivo na Pohodě. Padla řeč i o jejich karnevalu, kterej je jedním ze tří největších v Belgii. Tam masopust na rozdíl od toho našeho nedodržuje termín odvozený od Velikonoc, neboť se tam lidi přežírají tři dny a tři noci v druhé půli března. Za tu dobu tamní nemocnice vypumpuje zhruba čtyřiceti lidem žaludky. Ti se rovnou z kliniky vracejí do ulic dál popíjet a žrát. Je to vlastně moderní forma pavího brku v krku římských patricijů.
Když si tedy půjčím myšlenku Tomáše Sedláčka, že současnej stav západní ekonomiky je jako stav toho přežranýho Vláma na karnevalu – jsou dvě možnosti. Tu, po který všichni volají – vypumpovat žaludek a začít nanovo, a tu, kterou navrhuje autor – totiž zamyslet se nad sebou a zkusit dobrovolně půst. Postícímu se člověku chutná pak i chleba s máslem, přežranému nechutná ani kančí s dančím na medu a máku. Všichni věříme, že po zvrácení jídla se zase můžeme pustit do hostiny, ale jak dlouho se to tak dá dělat, než si zničíme žaludky?
Za sto let karnevalu v Halle se jen jeden člověk přežral a opil tak, že usnul v parku a než ho našli kamarádi, zmrznul. Přeju si, aby to nebyl osud Evropy.
Už ani nevím, o čem jsem mluvil, ale v souvislosti s Masopustem mě moc zaujal článek, kterej mi přeposlal Hynek ze Žatce. Tomáš Sedláček v něm hodnotí krizi a přestože je to ekonom (na univerzitě v Yale ohodnocenej jako jeden z pěti nejnadějnějších mladých ekonomů světa), zamýšlí se nad ní spíš filosoficky. Článek Další biftek už je moc určitě stojí za přečetní. Já tady jen tu myšlenku malinko rozvedu.
Včera jsem byl na večeři s belgickou delegací z Halle. Jsou to zajímaví starší pánové, kteří si v Kadani užívají anonymity a děsně je po večeři bavili Tata Bojs v Orfeu a pivo na Pohodě. Padla řeč i o jejich karnevalu, kterej je jedním ze tří největších v Belgii. Tam masopust na rozdíl od toho našeho nedodržuje termín odvozený od Velikonoc, neboť se tam lidi přežírají tři dny a tři noci v druhé půli března. Za tu dobu tamní nemocnice vypumpuje zhruba čtyřiceti lidem žaludky. Ti se rovnou z kliniky vracejí do ulic dál popíjet a žrát. Je to vlastně moderní forma pavího brku v krku římských patricijů.
Když si tedy půjčím myšlenku Tomáše Sedláčka, že současnej stav západní ekonomiky je jako stav toho přežranýho Vláma na karnevalu – jsou dvě možnosti. Tu, po který všichni volají – vypumpovat žaludek a začít nanovo, a tu, kterou navrhuje autor – totiž zamyslet se nad sebou a zkusit dobrovolně půst. Postícímu se člověku chutná pak i chleba s máslem, přežranému nechutná ani kančí s dančím na medu a máku. Všichni věříme, že po zvrácení jídla se zase můžeme pustit do hostiny, ale jak dlouho se to tak dá dělat, než si zničíme žaludky?
Za sto let karnevalu v Halle se jen jeden člověk přežral a opil tak, že usnul v parku a než ho našli kamarádi, zmrznul. Přeju si, aby to nebyl osud Evropy.
3 komentáře:
Fakt zajímavej článek.
Vážně jsme bohatí. Teče nám teplá pitná voda z kohoutku, můžem si jí natočit kolik chcem. Spíme v posteli, bydlíme ve vytápěných místnostech, chodíme po kobercích a jíme na co máme chuť. A přesto chceme ještě značkovější bundu, která hřeje stejně jako ta obyčejná, větší televizi a dražší hračky. Jsme tak zhýčkaní, že to nemůžeme posoudit, dokud o ten luxus nepřijdeme.
Půst jsem nezkoušela, protože jsem romazlenej srab.
Nevím jestli to víš, ale p. Sedláček má taky svůj blog. Minlue jsem si ho pročítal a jsou tam zajímavé věci.http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tomas-sedlacek.php?itemid=5894
Myslím Markét že máš pravdu, ale v životě je vlalstně jen pár věcí, které Ti opravdu zvednou náladu.A myslím že jedna z nich je, když si něco koupíš. Když si nesu domu značkovou bundu, nebo větší televizi, tak mám úsměv od ucha k uchu.Proto, dokavaď nemusím, půst zkoušet ani nebudu. Pavel
Já vím, a je to smutný, že nám zvednou náladu takový věci a ne to, že jsme se vzbudili, že svítí slunce, že můžeme chodit, vidět, zpívat..
Je hrozně blbá lidská vlastnost, že si na dobrý věci lehce zvykne a přestane si jich vážit, bere je jako samozřejmost.
Nechci tu moralizovat, jsem taky taková a mrzí mě to. A obdivuju lidi, co se radují jen tak, ze života...
Okomentovat