Před devíti lety jsme s lounským divadlem FRAK měli premiéru hry Zámek ve Švédsku Francoise Saganové. Byla to krásná hra, autorčina dramatická prvotina. Hrál jsem Huga, majitele zámku, který se mezi vyšňořenými postavami v kostýmech z doby Ludvíka XIV. objeví v zablácených montérkách a jehož první věta na jevišti je: „Viděla můj traktor?“ Můj velký sen je se s Navenkem někdy vrátit k Saganové, která zemřela v prvním roce existence divadla, hrou Někdy i housle, kterou jsme už s FRAKem nedokončili.
Měl jsem ještě jeden sen, ale ten jsem si díky Věrušce nedávno splnil. V Zámku ve Švédsku jsem jako Hugo hrával s manželkou Eleonorou piket. Nevěděli jsme, jak se hraje, a tak jsme prostě hráli větší bere, ale ani to mnohdy neplatilo, protože jsme se soustředili spíš na text než na štychy. Od té doby jsem si sliboval, že se někdy piket naučím.
Uběhlo devět dlouhých let. Teď už mám za sebou třetí partii piketu a musím říct, že mě baví nejen proto, že jsem pokaždé vyhrál a včera poprvé dosáhl repiquet, což je nejvyšší možný bodový zisk. Věruška pokaždé nad listem usíná a hlava jí padá do talonu, ale to není nudou, nýbrž ospalostí. Vždycky stihne čestně prohrát. Jen si trošku nedovedu představit, jak by se piket mohl hrát na tom divadle, protože je docela složitý na hlášení i následné vynášení. Každopádně, na případnou reprízu Zámku ve Švédsku jsem připraven.
Piket je hra pro dva, a tak už nikoho přibrat nemůžeme, ale hledáme pár, s nímž bychom se naučili taroky, na které doma máme karty, ale ještě jsme je neměli s kým zkusit.
Žádné komentáře:
Okomentovat