Jak čtenáři soběpisníku vědí, nikdy jsem nic, krom několika slepých uliček, neobjevil. S neutuchající poctou se skláním před objevem původního umístění hrobky Jana Hasištejnského z Lobkovic, o kterém jsem od Lukyho věděl mezi prvními. Moc mu držím palce, aby tyhle objevy pokračovaly a věřím, že jeden z největších, který pronikne i do učebnic, by mohl přijít už zanedlouho.
Já jsem zatím objevil další slepou uličku. Už jsem se tu naparoval, že jsem přeložil jednu latinskou báseň Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic do angličtiny, a musím to poplácání po rameni zopakovat, protože ji zatím z wikipedie nikdo nesundal. No, a malým pátráním jsem zjistil, že první dva verše tohoto epitafu použil slavný malíř Bernard (Bernaert) van Orley (1488 – 1541), přezdívaný „nizozemský Rafael“, na rytině s portrétem Cesara Borgii. Rytinu jsem neviděl ani nevím, kde je schovaná. Pátraní zatím končí, ale třeba se ze slepé uličky jednou vynoří nějaký další objev.
Že Bohuslavem nekončí sláva rodu Hasištejnů, o tom zase mohu podat svědectví z knížky Sixta z Ottersdorfu O pokoření stavu městského léta 1547. Kdybych si o tom četl ještě jako učitel, určitě bych to při probírání vlády Ferdinanda I. nezamlčel.
Sám jediný Šebestián Hasištejnský nespravedlivým těm a takovým zápisům se zepřel. Neb když král k němu jako i k jiným osoby jisté vyslal, aby mu hor nějakých stříbrných postoupil a zápis na ně učinil, pakli by toho neučinil, že by v trestání hrozné upadnouti musel, on těm poslům toto za odpověď dal: Že se jest on na vzdělání těch hor stříbrných, chtěje je tudy vyzdvihnouti, u svých dobrých pánů a přátel v znamenité summy vzdlužiti musil a tak až posavad jim dluhův svých nezaplatil a sum takových jemu půjčených zase ještě nenavrátil. Pak kdyby králi měl těch hor postoupiti, musel by své všecky dobré pány a přátely v tom zavésti a než by to učinil a tím za jejich dobrodiní se oplatil, že by raději hrdlo ztratil. A protož aby králi Jeho Mti toto od něho oznámili, že jest se on králi na milost i na nemilost dal, podle kteréhožto dání král má moc, jestliže mu chce statek i hrdlo odníti, že to může dobře, jakožto ten, kterýž ho v svém vězení a moci má, učiniti. Neb on že jemu těch hor nijakž dáti nemůže ani postoupiti nemíní. Král nemoha na něm nic míti a vida jeho stálost, musil ho tak při tom zanechati. Jiní pak všickni rozličnými pohrůžkami co do nějakého saku vehnáni jsouce… se podrobili.
Budiž nám Šebestián Hasištejnský vzorem.
Já jsem zatím objevil další slepou uličku. Už jsem se tu naparoval, že jsem přeložil jednu latinskou báseň Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic do angličtiny, a musím to poplácání po rameni zopakovat, protože ji zatím z wikipedie nikdo nesundal. No, a malým pátráním jsem zjistil, že první dva verše tohoto epitafu použil slavný malíř Bernard (Bernaert) van Orley (1488 – 1541), přezdívaný „nizozemský Rafael“, na rytině s portrétem Cesara Borgii. Rytinu jsem neviděl ani nevím, kde je schovaná. Pátraní zatím končí, ale třeba se ze slepé uličky jednou vynoří nějaký další objev.
Že Bohuslavem nekončí sláva rodu Hasištejnů, o tom zase mohu podat svědectví z knížky Sixta z Ottersdorfu O pokoření stavu městského léta 1547. Kdybych si o tom četl ještě jako učitel, určitě bych to při probírání vlády Ferdinanda I. nezamlčel.
Sám jediný Šebestián Hasištejnský nespravedlivým těm a takovým zápisům se zepřel. Neb když král k němu jako i k jiným osoby jisté vyslal, aby mu hor nějakých stříbrných postoupil a zápis na ně učinil, pakli by toho neučinil, že by v trestání hrozné upadnouti musel, on těm poslům toto za odpověď dal: Že se jest on na vzdělání těch hor stříbrných, chtěje je tudy vyzdvihnouti, u svých dobrých pánů a přátel v znamenité summy vzdlužiti musil a tak až posavad jim dluhův svých nezaplatil a sum takových jemu půjčených zase ještě nenavrátil. Pak kdyby králi měl těch hor postoupiti, musel by své všecky dobré pány a přátely v tom zavésti a než by to učinil a tím za jejich dobrodiní se oplatil, že by raději hrdlo ztratil. A protož aby králi Jeho Mti toto od něho oznámili, že jest se on králi na milost i na nemilost dal, podle kteréhožto dání král má moc, jestliže mu chce statek i hrdlo odníti, že to může dobře, jakožto ten, kterýž ho v svém vězení a moci má, učiniti. Neb on že jemu těch hor nijakž dáti nemůže ani postoupiti nemíní. Král nemoha na něm nic míti a vida jeho stálost, musil ho tak při tom zanechati. Jiní pak všickni rozličnými pohrůžkami co do nějakého saku vehnáni jsouce… se podrobili.
Budiž nám Šebestián Hasištejnský vzorem.
Žádné komentáře:
Okomentovat