Třetí rok v KZK

Objednal jsem si v antikvariátě spisek prvního ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta s názvem První rok v Národním divadle. Četl jsem na něj krásnou recenzi od Jozefa Kuffnera v knize, o jejíž jedné, nedivadelní části, už tady byla řeč. V té divadelní mě zaujala v kapitolce s názvem Abonenti pasáž věnovaná tomu, jestli a do jaké míry má ředitel takové instituce jako je divadlo (tehdy je tedy řeč o F.A.Šubertovi) vycházet vstříc vkusu většinového (dnes tedy televizního) diváka. Vzal jsem si pro sebe z té kapitoly za své hlavně jednu větu:
„(Obecenstvo) chce být okouzleno, přemoženo, nikoli uprošeno.“

Na posledním koncertě skupin Psí vojáci a Zrní jsem si uvědomil, že cesta existuje, a hledání, kudy vede, je mým zaměstnáním. Zrní, které diváci z 95% neznali, je okouzlilo (není příjemnějšího důkazu, než když vidíte mladé dívky, jak se u podia skládají na cédéčko) a Psí vojáci si je pak podmanili. A hlavně jich nebylo pět a půl, takže to má i kdo rozkřiknout. Zpěvák skupiny Zrní se strašně podobá Kubovi a stejně koncert prožívá, tak jednou určitě uspořádám koncert Zrní & Innominado. Poslechněte si Zrní zde, ale na koncertě je to jiná káva. Moc se těším taky příští týden na První hoře.

Někteří kamarádi mi zdůrazňovali, že se kadaňské obecenstvo začíná probouzet z televizního snu, a i když to je úsudek předčasný, je fakt, že určitý posun sleduju i já. Však on mě 9. března na literárně-hudebním večeru s Radkem Fridrichem, Martinem Hejnákem a kadaňskou skupinou Arathia přejde humor.