Když jsem viděl přímý přenos z potopení SMS Szent István (i na youtube), říkal jsem si, že je škoda, že můj pradědeček za své osmileté služby na SMS Zrinyi nezažil žádné takové dobrodružství jako Vančísův prastrýček. Jednoho menšího jsem se ale přece dopátral a srdce mi při něm zaplesalo.
Když skončila první světová válka a vzniklo Československo, v přístavním městečku Pula, které mírovými dohodami čerstvě připadlo Itálii, se vyskytovalo na sedm tisíc Čechoslováků, z nichž polovina sloužila na lodích. Jedním z nich byl i Josef Kulhánek, lapiduch na bývalé lodi Jejího Veličenstva Zrinyi (na skupinové fotografii uprostřed nad akordeonistou, na dalším snímku v nejtmavších plavkách).
Čechoslováci těžko nesli, že původně slovanská Pula připadla Itálii i s celou rakousko-uherskou flotilou, a tak se rozhodli unést pár lodí do vznikajícího státu jižních Slovanů: Srbů, Chorvatů a Slovinců. 10. listopadu 1918 vypluly lodi Radetzky a Zrinyi z Puly pod československou vlajkou. Cestou zahnaly italské torpédovky a 12. listopadu slavně vpluly do chorvatského Splitu. I můj pradědeček jistě pomáhal z lodi vykládat zásoby mezi hladové Dalmatince. Pak nastoupil na vlak a 29. listopadu v devět večer ho jistě na státním nádraží v Praze čekala moje prababička Anička, která na něj celých těch osm let čekala.
Díky pradědečkovi jsem si za své první vážně míněné překladatelské dílo vybral druhou a poslední sbírku Jamese Joyce, s níž jsem vyhrál cenu Jiřího Levého. Podle mnou vysněné rodinné legendy se totiž můj pradědeček s irským básníkem potkal v kavárně San Marco v Terstu. Byli jsme se tam před dvěma lety s Věruškou podívat, ale měli zavřeno (zřejmě nadobro). O tom, že k Čechoslovákům neměl Joyce daleko, svědčí i to, že si jeho sestra Eileen vzala muže českého původu (bankovního úředníka Františka Šourka - tehdy už Schaurka).
Překlad jedné z básní byl pořízen přímo s myšlenkou na mého pradědečka. Hlavní rozdíl mezi originálem a překladem tkví ve slově vojenské, které jsem si tam přidal. Joyce báseň složil, když se díval na svého bratra Stanislava, jak závodí v rybářském člunu v jednom terstském zálivu. Já jsem si představoval jiný obrázek.
Vojenské čluny v San Sabbě
Nad veslem slyšel jsem mladá srdce lkát
měsíci láskopadu vstříc,
slyšel jsem trávu na stráních naříkat:
nespatříme se nikdy víc!
Ó srdce, ó vzlykající stráně,
praporec lásky v bezvětří jen dříme;
s větrem, co vilně ovíval nám skráně
už nikdy víc se nespatříme.
(Terst 1912)
Pula
Když skončila první světová válka a vzniklo Československo, v přístavním městečku Pula, které mírovými dohodami čerstvě připadlo Itálii, se vyskytovalo na sedm tisíc Čechoslováků, z nichž polovina sloužila na lodích. Jedním z nich byl i Josef Kulhánek, lapiduch na bývalé lodi Jejího Veličenstva Zrinyi (na skupinové fotografii uprostřed nad akordeonistou, na dalším snímku v nejtmavších plavkách).
Čechoslováci těžko nesli, že původně slovanská Pula připadla Itálii i s celou rakousko-uherskou flotilou, a tak se rozhodli unést pár lodí do vznikajícího státu jižních Slovanů: Srbů, Chorvatů a Slovinců. 10. listopadu 1918 vypluly lodi Radetzky a Zrinyi z Puly pod československou vlajkou. Cestou zahnaly italské torpédovky a 12. listopadu slavně vpluly do chorvatského Splitu. I můj pradědeček jistě pomáhal z lodi vykládat zásoby mezi hladové Dalmatince. Pak nastoupil na vlak a 29. listopadu v devět večer ho jistě na státním nádraží v Praze čekala moje prababička Anička, která na něj celých těch osm let čekala.
Díky pradědečkovi jsem si za své první vážně míněné překladatelské dílo vybral druhou a poslední sbírku Jamese Joyce, s níž jsem vyhrál cenu Jiřího Levého. Podle mnou vysněné rodinné legendy se totiž můj pradědeček s irským básníkem potkal v kavárně San Marco v Terstu. Byli jsme se tam před dvěma lety s Věruškou podívat, ale měli zavřeno (zřejmě nadobro). O tom, že k Čechoslovákům neměl Joyce daleko, svědčí i to, že si jeho sestra Eileen vzala muže českého původu (bankovního úředníka Františka Šourka - tehdy už Schaurka).
Překlad jedné z básní byl pořízen přímo s myšlenkou na mého pradědečka. Hlavní rozdíl mezi originálem a překladem tkví ve slově vojenské, které jsem si tam přidal. Joyce báseň složil, když se díval na svého bratra Stanislava, jak závodí v rybářském člunu v jednom terstském zálivu. Já jsem si představoval jiný obrázek.
Vojenské čluny v San Sabbě
Nad veslem slyšel jsem mladá srdce lkát
měsíci láskopadu vstříc,
slyšel jsem trávu na stráních naříkat:
nespatříme se nikdy víc!
Ó srdce, ó vzlykající stráně,
praporec lásky v bezvětří jen dříme;
s větrem, co vilně ovíval nám skráně
už nikdy víc se nespatříme.
(Terst 1912)
Pula
4 komentáře:
Je fajn vidět, k jakýmu pátrání tě ta moje SMSka nakonec inspirovala...a úplně tě chápu - já už se taky těšim, až vyrazim do Poličky, otevřeme si s babičkou nějaký dobrý vínko a proberem zase tu její velikou krabici plnou podobně divných a krásných fotek. Ty lidičky na nich, to jsme přece my... ;-)
Bravo, nádherná něžná aprílová mystifikace, chtělo se mi zvolat, a nemohl bys se divit, za ta léta znám Tvé badatelské postupy :)
Ale buď Ti Jednosyrný dokonale kryje záda, nebo mě usvědčuje z křivopodezřívavosti. V každém případě volám Bravo!
Panečku, když už i autor slavné vědecké práce o Lučanech pochybuje o svých dějepiseckých znalostech... ;-)
V poslední fotografii nevykazuje Pola.
To je tureckého přístavu Izmir v dubnu 1914.
V zálivu jsou lodě rakousko-uherského námořnictva:
'Zrinyi', 'Viribus Unitis' a 'Tegetthoff'.
Toto bylo jejich poslední před válkou cestu.
S pozdravem
Leonid Kirilash (Ukrajina)
Okomentovat