Táta měl několik svých oblíbených titulů z různých vědních oborů, kterými mě v dětství a jinošství oslňoval. Když jsme doma řešili matematické problémy, ozval se vždy po složitém uvažování příkaz: „Přines Bartsche!“ a já jsem běžel do knihovny pro Matematické vzorce. Když jsem se začal věnovat dějepisu, měl jsem stále na talíři, že nejlepší je „Šusta – Bidlo – Hýbl“ a že kdybych chtěl něco vědět o první republice, že to najdu v „Olivový“. No a nakonec můj poslední obor budoucího profesního zájmu – angličtina. Táta se učil z „Osičky“ a nedal na něj dopustit. Sám jsem si Osičkovu učebnici „Anglicky v 50 lekcích“ z roku 1939 koupil až mnohem později, stejně jako jeho slovník UNIKUM, jehož písmenka R-Y zpracoval dr. Poldauf.
Vzpomínám na to dnes, v den narozenin dr. Antonína Osičky (1888), protože mi až dnes došlo, že kromě dederóna Bartsche, byli všichni ostatní komunisty perzekvovaní. Prof. Věra Olivová byla za normalizace uklizena na katedru etnografie a bylo jí dovoleno věnovat se dějinám sportu, prvorepublikového (z)Pátečníka prof. Šustu netřeba dějepisářské společnosti představovat, prof. Bidlo ani dr. Hýbl si s ním nezadali. A dr. Osičku vyhodili komunisti v r. 1948 z katedry anglistiky, načež zlomen umírá. A táta byl do r. 1989 ve straně. Věděl jsem, že věří v něco jiného než její představitelé a že chce mít nějakou ideu. Pamatuju si, jak po publikování Několika vět v Rudém právu cestou z Kadaně do Loun v oranžové škodovce značky CVB 84-73 hrdě prohlásil, že podepíše, protože není nic, s čím by v textu nesouhlasil. Nepodepsal, hrál jenom hrdinu před maminkou, ale já mu to za zlé nemám, já mu to na zadní sedačce věřil. To on mě naučil nevěřit jedné knížce, ale hledat i v jiných.
Neváhal jsem a dnes jsem si objednal v jednom antikvariátě knihu V zemi dolaru – román studenta v pracovní blůze od jakéhosi Antonína Osičky.
Vzpomínám na to dnes, v den narozenin dr. Antonína Osičky (1888), protože mi až dnes došlo, že kromě dederóna Bartsche, byli všichni ostatní komunisty perzekvovaní. Prof. Věra Olivová byla za normalizace uklizena na katedru etnografie a bylo jí dovoleno věnovat se dějinám sportu, prvorepublikového (z)Pátečníka prof. Šustu netřeba dějepisářské společnosti představovat, prof. Bidlo ani dr. Hýbl si s ním nezadali. A dr. Osičku vyhodili komunisti v r. 1948 z katedry anglistiky, načež zlomen umírá. A táta byl do r. 1989 ve straně. Věděl jsem, že věří v něco jiného než její představitelé a že chce mít nějakou ideu. Pamatuju si, jak po publikování Několika vět v Rudém právu cestou z Kadaně do Loun v oranžové škodovce značky CVB 84-73 hrdě prohlásil, že podepíše, protože není nic, s čím by v textu nesouhlasil. Nepodepsal, hrál jenom hrdinu před maminkou, ale já mu to za zlé nemám, já mu to na zadní sedačce věřil. To on mě naučil nevěřit jedné knížce, ale hledat i v jiných.
Neváhal jsem a dnes jsem si objednal v jednom antikvariátě knihu V zemi dolaru – román studenta v pracovní blůze od jakéhosi Antonína Osičky.
1 komentář:
byl snad i o této události záznam ve žlutém sešitě? :-) Ari
Okomentovat