22. října 2010

Literární život ve stínu Mnichova

Často jsem četl o fašismu a antisemitismu českých katolíků za druhé republiky a za Protektorátu. Žádný pramen k tomu doma v knihovně nemám a ani bych mít nechtěl. O to víc mě ale mrzelo, že jsem konkrétní projevy těchto odsouzeníhodných jevů dodnes nevypátral v žádné sekundární literatuře. Mám rád Demla a Durycha jenom proto, že mi o nich bylo něco zatajeno?

Rozhovor s Jaroslavem Medem ve Tvaru mi v mnohém otevřel oči. Už třeba chápu, proč Holan „opustil“ katolickou církev (a dal se, jeliman, svést komunisty). Měl jsem doma reprinty několika Šlépějí z 30.let a bavil jsem se širokým záběrem i širokým srdcem Jakuba Demla. Dnes by si psal soběpisník, je to přesně ten styl. Nicméně Šlépěje z roku 1940 mi do ruky nikdy nepřišly. V nich se srdce nechalo přišlápnout.

Řekne-li Vám někdo, že Žid je také člověk, hned mu vyražte čtyři zuby a zeptejte se ho, co znamená slovo Pilátovo: Ejhle člověk!

Zajímavější ovšem je, jaký zdroj docent Med pro český antisemitismus nebo spíš antijudaismus našel, a ten bych v knihovně klidně snesl. Je to kniha od Leona Bloye Spása skrze Židy, kterou přeložil a v roce 1911 ve Staré Říši vydal Josef Florian.

Ve Tvaru jsou pak ukázky z dalších pamfletů, tedy koho problematika aspoň trochu zajímá, doporučuji nyní čerstvé č.17 roč. 2010. Krom tohoto nepěkného čtení je tu otištěn i dva roky starý text M.C.Putny Katolická prosba Karlu Čapkovi o odpuštění, pod niž bych se podepsal.

Žádné komentáře: