Z několika významných zvonokosských postav se mi nejvíce líbily dvě: farář Severin Calaba a notář Hipolyt Sakumpak. Dnes tedy něco o tom prvním.
Farář Cabada přišel do Zvonokos jako mladý kaplan, jehož přirozenost, navíc podněcována historkami ze zpovědnice, jej neuvěřitelně táhla ke hříchu. Farská hospodyně Babeta to brzy vycítila a ač byla již postarší, ráda by se obětovala pro dobro věci, aby pan farář neonemocněl nějakou těžkou nemocí. Ten odpíral až do této Babetiny věty: „S nebožtíkem panem farářem, a byl to opravdu svatý člověk, jsme se vždycky dohodli…“
Tato slova zazněla faráři Calabovi jako uklidňující zvěst. Pozdvihnuv trochu oči, pohlédl nenápadně na Babetu s myšlenkami zbrusu novými. Kuchařka nebyla žádná krasavice, do toho chybělo mnoho, přece však měla - třebaže opravdu jenom v náznacích, takže nebyly tak dráždivé - pohostinné ženské vypoukliny. Babetiny tělesné oasy byly sice nevalné a jejich okolí málo bujné, ale přece jen to byly spásné oasy, postavené Prozřetelnosti do palčivé pustiny. v níž farář Calaba již téměř ztrácel rozum. V duchu se mu rozbřesklo. Podlehnouti pokušení? Ale vždyť to bude jen projevem počestné pokory, když přece kněz, plný zkušeností a oplakávaný celými Zvonokosy, mu ukázal cestu! Stačilo jíti bez falešné hrdosti ve stopách tohoto zbožného muže. A to tím snadněji, že Babetin scvrklý vzhled umožňoval povolit přirozenosti opravdu jenom to nejnutnější a vúbec se přitom neradovat z požitku ani se v rozkoši nezdržovat se zálibností, která jediná dělá z malého hříšku hřích těžký.
Když zjistil, že styk s Babetou má příznivý vliv na jeho psychiku, rozhodl se podstupovat jej s jistou pravidelností. Byl to ovšem hřích, a tak se rozhodl zajet do vedlejší vesnice ke zpovědi k faráři Konitrudovi. Ten se mu hned sám přiznal, že to se svou kuchařkou tak praktikuje už léta. Ovšem když už to tak je, je dobře, že je to tajně a neškodí to dobré pověsti církve. No, a pomáhá jim to přece i pochopit některá zákoutí lidských hříchů, z nichž se jim pak obyčejní lidé zpovídají. Dohodli se tedy, že své služby budou využívat vzájemně a každý čtvrtek se navštíví, vzájemně vyzpovídají a udělí si rozhřešení. Jednou za třeskuté zimy to však přes závěje a mráz nešlo, a tak to Konitrud vyřešil telegramem:
Jako obyčejně. Veliká lítost. Miserere mi obratem. Konitrud.
A zvonokoský farář ihned odpověděl:Absolvo te. Pět Otčenášů, pět Zdrávas. Jako obyčejně plus tři. Hluboká lítost. Miserere expres. Calaba.
Za pět hodin potom dostal telegrafické rozhřešení a za pokání růženec.
Oba faráři byli touto hbitou odpovědí tak nadšeni, že zamýšleli užívat jí stále. Ale svědomí jim to nedovolilo: to by totiž opravdu přespříliš usnadňovalo lidské hříchy. A pak také: dogma zpovědi má ve všech svých podrobnostech původ v dobách, kdy se vynález tele grafu nedal ještě ani tušit. Použití tele grafu ke zpovědním účelům byla věc týkající se kanonického práva a byla by měla být objasněna sborem učených theologu. Zalekli se kacířství a rozhodli se, že telegrafu budou užívat jenom v případech naprosto nutných, a takový případ se vyskytl celkem jenom třikrát.
Farář Cabada přišel do Zvonokos jako mladý kaplan, jehož přirozenost, navíc podněcována historkami ze zpovědnice, jej neuvěřitelně táhla ke hříchu. Farská hospodyně Babeta to brzy vycítila a ač byla již postarší, ráda by se obětovala pro dobro věci, aby pan farář neonemocněl nějakou těžkou nemocí. Ten odpíral až do této Babetiny věty: „S nebožtíkem panem farářem, a byl to opravdu svatý člověk, jsme se vždycky dohodli…“
Tato slova zazněla faráři Calabovi jako uklidňující zvěst. Pozdvihnuv trochu oči, pohlédl nenápadně na Babetu s myšlenkami zbrusu novými. Kuchařka nebyla žádná krasavice, do toho chybělo mnoho, přece však měla - třebaže opravdu jenom v náznacích, takže nebyly tak dráždivé - pohostinné ženské vypoukliny. Babetiny tělesné oasy byly sice nevalné a jejich okolí málo bujné, ale přece jen to byly spásné oasy, postavené Prozřetelnosti do palčivé pustiny. v níž farář Calaba již téměř ztrácel rozum. V duchu se mu rozbřesklo. Podlehnouti pokušení? Ale vždyť to bude jen projevem počestné pokory, když přece kněz, plný zkušeností a oplakávaný celými Zvonokosy, mu ukázal cestu! Stačilo jíti bez falešné hrdosti ve stopách tohoto zbožného muže. A to tím snadněji, že Babetin scvrklý vzhled umožňoval povolit přirozenosti opravdu jenom to nejnutnější a vúbec se přitom neradovat z požitku ani se v rozkoši nezdržovat se zálibností, která jediná dělá z malého hříšku hřích těžký.
Když zjistil, že styk s Babetou má příznivý vliv na jeho psychiku, rozhodl se podstupovat jej s jistou pravidelností. Byl to ovšem hřích, a tak se rozhodl zajet do vedlejší vesnice ke zpovědi k faráři Konitrudovi. Ten se mu hned sám přiznal, že to se svou kuchařkou tak praktikuje už léta. Ovšem když už to tak je, je dobře, že je to tajně a neškodí to dobré pověsti církve. No, a pomáhá jim to přece i pochopit některá zákoutí lidských hříchů, z nichž se jim pak obyčejní lidé zpovídají. Dohodli se tedy, že své služby budou využívat vzájemně a každý čtvrtek se navštíví, vzájemně vyzpovídají a udělí si rozhřešení. Jednou za třeskuté zimy to však přes závěje a mráz nešlo, a tak to Konitrud vyřešil telegramem:
Jako obyčejně. Veliká lítost. Miserere mi obratem. Konitrud.
A zvonokoský farář ihned odpověděl:Absolvo te. Pět Otčenášů, pět Zdrávas. Jako obyčejně plus tři. Hluboká lítost. Miserere expres. Calaba.
Za pět hodin potom dostal telegrafické rozhřešení a za pokání růženec.
Oba faráři byli touto hbitou odpovědí tak nadšeni, že zamýšleli užívat jí stále. Ale svědomí jim to nedovolilo: to by totiž opravdu přespříliš usnadňovalo lidské hříchy. A pak také: dogma zpovědi má ve všech svých podrobnostech původ v dobách, kdy se vynález tele grafu nedal ještě ani tušit. Použití tele grafu ke zpovědním účelům byla věc týkající se kanonického práva a byla by měla být objasněna sborem učených theologu. Zalekli se kacířství a rozhodli se, že telegrafu budou užívat jenom v případech naprosto nutných, a takový případ se vyskytl celkem jenom třikrát.
Žádné komentáře:
Okomentovat