Nechci soupěřit s lepšími překlady, je to vlastně jen tři roky stará vzpomínka, když jsem začal v jisté souvislosti překládat poprvé a naposledy Baudelaira, přičemž jsem se netrápil s dodržením rytmu a staral jsem se čistě o vyznění básně v češtině... a tak ten nedokončený oprášený pokus nepokus věnuji francouzskému proklatci k jeho dnešním 190. narozeninám.
Vzpomínáš, lásko, na tu zvláštní věc,
již viděli jsme v létě? Že ne?
Mršinu na cestě: ve vzduchu kýta plec
a tělo na štěrku už napůl rozložené;
břicho vyvaluje jak stará děvka líná,
jejíž tělo je samý pot a sliny;
co ale z bachoru té mrchy k nosům vzlíná,
jsou mnohem otravnější plyny.
Slunce vší silou praží na tu hnilobu,
jako by před zetlením mrtvolu upéct chtělo,
zatím však po částech tisíce mikrobů
Přírodě vrací zpět, co bylo jedno tělo.
Nebe se klene nad páchnoucí mršinou,
která jak velký květ zelenou louku zdobí.
Ale ten silný smrad je toho příčinou,
že na nás najednou jdou stejně silné mdloby.
Masařky poskakují vesele na mršině,
a spolu s armádou kroutících se larev
souvislou vrstvu tvoří podobnou tekutině
všech možných i nemožných barev.
Vše stoupá ve vlnách nahoru a zas dolů,
jen mlaskavé zvuky ruší sladkost ticha
a nutí k otázce, co je to za mrtvolu,
jež víc než za živa množí se a dýchá…
Žádné komentáře:
Okomentovat