Zveřejňuji první tři slíbené geniální Valmontovy monology dle Heinera Müllera v překladu K. R. Jilské, které bych se ochotně naučil, kdybych se někdy hlásil na DAMU, a obzvláště třetí bych s chutí dramaticky přednesl před komisí, pokud by ve svém zlatém středu skrývala nějakou zralou dámu.
… od předmětu svého zbožňování si slibuji lepší hon než v případě vaší panenské neteře, nezkušené v obranném umění. Co se mohla naučit v klášteře kromě půstu a trochy bohulibé masturbace s krucifixem? Vsadím se, že po mrazu dětinských modliteb hoří po úderu tesákem, který skoncuje s její nevinností. Vběhne mi na nůž, dříve než ho vytáhnu. Ani jedinou past mi nenastraží: netuší hrůzy lovu. K čemu je mi zvěř bez rozkoší ze štvanice? Bez studeného potu, zadržovaného dechu, doběla zvráceného pohledu. Mé nejlepší triky ze mne učiní, jako prázdné divadlo z herce, pouhého blázna. Budu si muset sám zatleskat. Tygr komediantem.
… nenávidím vše minulé… jen si představte, že bychom museli žít s veškerým tím odpadem, který po nás zůstává. S pyramidami špíny… nebo s tělesnými výkaly. Jen smrt je věčná, život se opakuje, dokud propast nezívne… Denně přehlížíme zástupy dívčích zadnic, které nás nutí vyrovnávat se s naší pomíjivostí. Všechny přece mít nemůžeme, není-liž pravda…
(k paní Tourvelové)
Krutý osud nebýt tím prvním. Nenuťte mě na to myslet. I kdybyste si pro mne otevřela žíly, ani všechna vaše krev by nevyvážila svatbu, s níž mne někdo jiný. a to navždy, předešel. Nenávratný okamžik. Smrtící neopakovatelné mžiknutí. A tak dále. Nenuťte mne na to myslet. Ničeho se neobávejte. Uznávám posvátný svazek, který vás svazuje s vaším chotěm, a kdyby už nemohl trefit do vašeho lože, budu ten první, kdo mu tam pomůže. Jeho rozkoš je mou radostí od doby, co mne vaše ctnost naučila nenávidět zhýralce, jímž jsem sám byl, a že je váš klín zapečetěn, vím také. Neodvažuji se ani políbit vám ruku. A pomyslím-li na to, shledávám, že mě nežene pozemská vášeň. Neodtahujte ji, madame. Je jako nápoj v poušti. I láska Boží potřebovala tělo. Proč by jinak proměnila svého syna v člověka a za milenku mu dala kříž? … Chcete být mým křížem? Skze svátost vašeho manželství jím nejste. Ale možná má vaše tělo, v opovržení láskou či zapomněním, ještě jeden zamlčený přístup, který nespadá do pravomocí pana prezidenta. Věříte snad, že taková krása má svůj jediný účel v rozmnožování, že má jediný věčný střed? Není to rouhání vyhradit tato ústa vnikání a unikání dechu, jednotvárnému přijímání potravy a zlatý střed střed tohoto skvostného pozadí smutné dřině vyměšování? Může tento jazyk pohybovat jen slabikami a mrtvou hmotou? Jaké mrhání a jaká lakota zároveň! Jedna a táž neřest! Ano, vy urážíte Boha, madame, když užívání těchto darů přenecháváte zubu času a něžné fauně hřbitova… Ukládám-li o vaše tělo, leží mi na srdci, madame, záchrana vaší nesmrtelné duše. Opustíte snadněji své tělo, bude-li důkladně použité. Nebe skrblí hmotou a peklo přesně potrestá lenivost a opomenutí věčnými mukami zanedbaných tělesných částí. Nejhlubší pád do pekel způsobuje nevinnost.
… od předmětu svého zbožňování si slibuji lepší hon než v případě vaší panenské neteře, nezkušené v obranném umění. Co se mohla naučit v klášteře kromě půstu a trochy bohulibé masturbace s krucifixem? Vsadím se, že po mrazu dětinských modliteb hoří po úderu tesákem, který skoncuje s její nevinností. Vběhne mi na nůž, dříve než ho vytáhnu. Ani jedinou past mi nenastraží: netuší hrůzy lovu. K čemu je mi zvěř bez rozkoší ze štvanice? Bez studeného potu, zadržovaného dechu, doběla zvráceného pohledu. Mé nejlepší triky ze mne učiní, jako prázdné divadlo z herce, pouhého blázna. Budu si muset sám zatleskat. Tygr komediantem.
… nenávidím vše minulé… jen si představte, že bychom museli žít s veškerým tím odpadem, který po nás zůstává. S pyramidami špíny… nebo s tělesnými výkaly. Jen smrt je věčná, život se opakuje, dokud propast nezívne… Denně přehlížíme zástupy dívčích zadnic, které nás nutí vyrovnávat se s naší pomíjivostí. Všechny přece mít nemůžeme, není-liž pravda…
(k paní Tourvelové)
Krutý osud nebýt tím prvním. Nenuťte mě na to myslet. I kdybyste si pro mne otevřela žíly, ani všechna vaše krev by nevyvážila svatbu, s níž mne někdo jiný. a to navždy, předešel. Nenávratný okamžik. Smrtící neopakovatelné mžiknutí. A tak dále. Nenuťte mne na to myslet. Ničeho se neobávejte. Uznávám posvátný svazek, který vás svazuje s vaším chotěm, a kdyby už nemohl trefit do vašeho lože, budu ten první, kdo mu tam pomůže. Jeho rozkoš je mou radostí od doby, co mne vaše ctnost naučila nenávidět zhýralce, jímž jsem sám byl, a že je váš klín zapečetěn, vím také. Neodvažuji se ani políbit vám ruku. A pomyslím-li na to, shledávám, že mě nežene pozemská vášeň. Neodtahujte ji, madame. Je jako nápoj v poušti. I láska Boží potřebovala tělo. Proč by jinak proměnila svého syna v člověka a za milenku mu dala kříž? … Chcete být mým křížem? Skze svátost vašeho manželství jím nejste. Ale možná má vaše tělo, v opovržení láskou či zapomněním, ještě jeden zamlčený přístup, který nespadá do pravomocí pana prezidenta. Věříte snad, že taková krása má svůj jediný účel v rozmnožování, že má jediný věčný střed? Není to rouhání vyhradit tato ústa vnikání a unikání dechu, jednotvárnému přijímání potravy a zlatý střed střed tohoto skvostného pozadí smutné dřině vyměšování? Může tento jazyk pohybovat jen slabikami a mrtvou hmotou? Jaké mrhání a jaká lakota zároveň! Jedna a táž neřest! Ano, vy urážíte Boha, madame, když užívání těchto darů přenecháváte zubu času a něžné fauně hřbitova… Ukládám-li o vaše tělo, leží mi na srdci, madame, záchrana vaší nesmrtelné duše. Opustíte snadněji své tělo, bude-li důkladně použité. Nebe skrblí hmotou a peklo přesně potrestá lenivost a opomenutí věčnými mukami zanedbaných tělesných částí. Nejhlubší pád do pekel způsobuje nevinnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat