Ó dcero

Jan Zábrana

Když jí bylo šest,
šli jsme ve Vršovicích
podél hlavní silnice.

Dvě nákladní auta vezla
klece natřásaných, kvičících
selátek:

Spráskla rukama a začala volat:
„Tati, kam je vezou, tati?“

„Vezou je, Evo,
no vezou…“ a zarazil jsem se.

Spráskla rukama:
„Já už vím, to jsou cvičený
prasátka a vezou je do
zoologický zahrady. Tam
budou dovádět, blbnout a hrát si a bavit se. Ty se maj…“
a chytla mě za ruku.
„Hm, no jo,“ řekl jsem, „jsou to
cvičený prasátka. Vezou
je do zoologický zahrady.“

A ve chvíli, kdy už obě
auta byla z dohledu,
chytil jsem se jí za
ruku a myslel si:
Ó, dcero,
ó moje dcero,
och dcero,
och moje dcero.
(Neděle, 20.50 hod., 11. července 1971)