Dnes je to 150 let, co umřela Elizabeth Barret Browningová. Pokročil jsem v její dlouhé poémě už do druhé knihy. V té první vypráví, jak se narodila ve Florencii, maminka jí umřela, když jí byly čtyři, a tak vyrůstala s otcem. Ten umřel, když jí bylo třináct a děvčátko se stěhovalo za starou upjatou tetou do Anglie. Tam na rodinném sídle objevila něco, co rozhodlo o jejím osudu.
Labutí mládě najde si svou tůň;
leč člověk, živlu svého neznaje,
se rodí, slepě tápá nejprve,
jsa hříchem ve své krvi rozrušen
a duchovní zrak maje otupen
a skřížen počitky. Než za krátko
se začne cosi hlásit v duše tmách;
tu pozor dej a s úctou poslouchej,
– ta tichá hnutí nedokonalá
jsou věštby Božství všeho života,
jež svědčí o Zásvětí. Nechť si dí:
„Je duše čistý, bílý list,“ spíš rci:
je palimpsest, prorokův holograf,
jenž poskvrněn byl, mnichem vymazán
a znovu popsán; apokalypsa,
pod Longem skrytá, jehož kluzký text
když prozkoumáme, rozeznáme snad
sled jemný rukopisu starého,
tu a tam čáru z alfa, z omega,
co psáno kdysi.
Knihy, knihy mé!
Kdys podkrovní jsem našla tajemství;
tam byly nakupeny v komůrce
do výše plné bedny po otci,
– i prolézala jsem, jak malá myš
se žebry mastodonta prodírá,
ty obrovité zbytky fosilní
své minulosti, mlsla tu i tam,
tu z té, tu z oné schránky bohaté
jsem vytahovala si štěrbinou,
chvějíc se strachem, chvatem, vítězstvím,
jak namátly se, knihu za knihou.
Nakonec došla k básníkům a oblíbila si je na tolik, že sama začala psát.
Jako ostatní,
i já jsem plané básně skládala
a za ryzí je měla výtvory,
neb rodily se z mysli upřímné.
Ve druhé knize už si Auroru vyhlédne nápadník, její bratranec Romney, sociální reformátor, který její zálibu v básních nepodporuje.
„Tak soudíš? Já, že krásu miluji,
bych měla milovat jen veselí,
o čistý šat a pohodlí se bát?
Svět znáš sic, ne však svoji sestřenku,
toť malá ovšem mezera. Leč věz:
spíš k Božím Mrtvým bych se přidala,
jimž přáno v rouše kráčet bělostném
a přece slávu Jeho šířiti,
než tady v klidu dlít a nohy své
i před jediným krokem vystříhat,
by prach ten nepošpinil šatů mých.
Chci za každou jít cenu. – Je-li bol
hlav údělem, jež myslí rytmicky,
– bol hlavy sobě volím, – ale dnes
mám rodný den.“
Pak proběhne dlouhý srdceryvný rozhovor o údělu ženy, na jehož konci Aurora Romneyho odmítá.
K čemu všecko to,
nejsou-li lidé větší o hlavu,
než kterýkoli z jejich úspěchů?
…
A proto tvoje cíle ubohé,
krm ječmenná a hmotný blahobyt,
jsou myslím, nedostižny, jestliže
básníkův individualism
ti nepomůže stavět vesmír tvůj.
Je třeba duše k těla pohybu
a velikodušného člověka,
by davy hnul, byť v čistější jen stáj:
je třeba ideálu, abys moh
prach všednosti jen o vlas odfouknout.
Tví Fourierové se mýlili,
neb nedovedli být dost básníky
a pochopit, že život všeliký
se z nitra vyvíjí. –
Romney to nevzdává, ale jak to dopadne, to se dozvím až za několik stránek.
Jsem zvědav, co asi čeká ten můj malý palimpsest, ten můj novorozený holograf, tu mou dcerušku, jaký osud ji asi čeká, co si vybere. A bude-li taky tak paličatá jako Aurora.
1 komentář:
Už 150 let - čest její památce!
Okomentovat