Rodič na síti

... jako bůh stvořil člověka k obrazu svému, tak můj rodič se pokoušel uhníst mě do podoby svých představ a snů. Zvlášť když všichni známí od mého útlého dětství prohlašovali, že jsem jeho dokonalý obtisk. A tak jako hráč houslí v amatérské kapele vidí ve své dceři nastávajícího Paganiniho, a proto jí už od tří let vytlačuje konečky prstíků na strunách do žalostného do-re-mi-fa-sol, a teprve po patnácti letech oboustranného vyčerpání a utrpení si částečně dá vysvětlit, že slečna dcera je definitivně pro muziku ztracená, neboť je přímo detonická od slova detonace, tak taky můj rodič už v peřince ve mně viděl ...

Vladimír Škutina, Rodič v síti

Název Škutinovy knížečky by si zřejmě více než třicet let po jejím vzniku dnešní čtenáři vysvětlovali tak, že zřejmě jako rodič toužil, aby se dcera stala ajťákem. Čtete ovšem dobře, Škutina dal svému vyprávění název Rodič v síti, ne na síti, a ve své dceři Lucii viděl wimbledonskou vítězku.

Podobně si to asi představoval i učitel tělocviku na základní škole ve Fulneku Jiří Kvita, když po odpoledních s dcerou Petrou mastil tenis na antuce místní tělovýchovné jednoty bez sociálního zařízení. No a zítra se mu to možná splní.

Co bych ale za ty tři tečky ve Škutinově textu vepsal já? Až já budu tááákhle velká bude ze mě … spisovatelka? Nebo vyzyvatelka V. Ananda? Žákyně prof. Bareše? Lovkyně planetek na Kleti? Historička? Archeoložka? Genetická inženýrka? Když se hodně zamyslím, vím, že mi stačí ten obtisk v Julinčině tváři… a dál se nechám překvapit. I když dneska jsem ji uklidňoval klavírním kvintetem v F moll od Johannese Brahmse. Že bych z ní chtěl mít klasickou hudebnici? Oba jsme usnuli hned při první větě (a doteď nevím, z jakého filmu nebo seriálu ten motiv znám – poradíte?).