Knížku Dramatický paradox bych si asi nekoupil, kdybych nevěděl, že jsem s jejím autorem jaksi spřízněn, že jsem si s ním skrze Špínovu ženu Simonu podal ruku, neboť, jak jsem pochopil z komentářů za předchozími články o Janu Kopeckém, byl tento divadelník jejím dědečkem. Protože jsem si tím pádem pořádně přečetl jeho životopis, vím, že je to osobnost hodná pozornosti, a tak, jakmile někde zmerčím nějaký titul, jehož je autorem, uprázdním místo v antikvárním a vyplním místo v mém divadelním fochu.
Možná se dá říct, že většina Kopeckého tezí z roku 1963 je už překonána a současní divadelní vědci a dramatici by se jimi jen těžko řídili, ale jednak jde o velmi zajímavý dokument o stavu divadla začátkem 60. let v Československu, jednak jsou tam mnohé myšlenkové perly, které by chtěly z té ústřice vytáhnout. Nedělal jsem si poznámky, ale někde tam zazněla krásná myšlenka, že „divadlo není zrcadlo, divadlo je roentgen“! Hodno zapsání na oponu když ne Národního, pak alespoň nějakého krajského divadla.
Co se mě ale dotklo osobně, byla jedna báseň, kterou Jan Kopecký zřejmě sám přeložil z Güntera Kunerta, tehdy ještě východoněmeckého básníka, který v 70. letech uprchl do Německa západního. Ona totiž neplatí jen pro divadlo, ale tak všeobecně.
Zhoubnější než sněhová bouře, povodeň a
lesní požár je nepatrná vlastnost:
netrpělivost.
Na vroucí polévce si popálí ústa
netrpělivec. Jeho dům je hotov
dřív než jiných. O to dřív
zase spadne. Dnes
poráží strom, který včera
zasadil, aby měl dřevo na zítra…
Možná se dá říct, že většina Kopeckého tezí z roku 1963 je už překonána a současní divadelní vědci a dramatici by se jimi jen těžko řídili, ale jednak jde o velmi zajímavý dokument o stavu divadla začátkem 60. let v Československu, jednak jsou tam mnohé myšlenkové perly, které by chtěly z té ústřice vytáhnout. Nedělal jsem si poznámky, ale někde tam zazněla krásná myšlenka, že „divadlo není zrcadlo, divadlo je roentgen“! Hodno zapsání na oponu když ne Národního, pak alespoň nějakého krajského divadla.
Co se mě ale dotklo osobně, byla jedna báseň, kterou Jan Kopecký zřejmě sám přeložil z Güntera Kunerta, tehdy ještě východoněmeckého básníka, který v 70. letech uprchl do Německa západního. Ona totiž neplatí jen pro divadlo, ale tak všeobecně.
Zhoubnější než sněhová bouře, povodeň a
lesní požár je nepatrná vlastnost:
netrpělivost.
Na vroucí polévce si popálí ústa
netrpělivec. Jeho dům je hotov
dřív než jiných. O to dřív
zase spadne. Dnes
poráží strom, který včera
zasadil, aby měl dřevo na zítra…
1 komentář:
Kdybys v antíku o nic nezavadil (o čemž pochybuju, často jsem dědovy spisy vídávala), něco Ti doručíme :-) Ochotnické a regionální divadlo děda miloval a taky dobře znal. Asi zpětně chápu, jakou musel mít radost, když jsem kdysi na prázdninách s ním na chalupě nacvičovala nejrůznější vystoupení. Ale u mě tehdy vedl cirkus :-)) S.Š.
Okomentovat