10. června 2011

Kytara, rybaření a paty

Jako dítě jsem cestoval po světě za pomoci Kapesního atlasu světa. Vzrušovaly mě především různé výběžky na tělech kontinentů. Jedním z nich byl i Kalifornský poloostrov, co se táhne pod Kalifornií podél západního Mexika. Včerejšek a dnešek jsem trávil na protějším břehu, v mexickém státě Sinaloa. Dostal jsem se tam ve Vigově kabátci během koncertu kytaristy, který se jmenuje José María Obeso neboli po česku Pepa Tučný. Hrál včera v Mikulovické bráně a koncert měl bezvadnou atmosféru.
Před koncertem jsem se ptal, co ho baví kromě kytary, abych věděl něco zajímavého k informacím o tom, že právě dostudoval Conservatorio de Música de la Ciudad de Morelia a chystá se dělat zkoušky do kytarové školy v rakouském Štýrském Hradci. „Aj lajk fíšing end čes,“ povídal mexikánskou angličtinou. „Džez mjůzik?“ doptal jsem se pro jistotu. „Nou, nou, plejing čes,“ a rukama mi potvrdil, v co jsem si netroufal doufat – že hraje šachy.
 
Během koncertu zazněla i jedna sonáta od mého oblíbeného skladatele Domenica Scarlattiho, který skládal pro spinet, ale od Josého jsem se dozvěděl, že se právě jeho věci pěkně přepisují pro kytaru. Líbily se mi i skladby mexických skladatelů z druhé půlky koncertu. Závěr patřil pro kytaru přepsaným písním jeho domoviny (kterým se říká banda), z nichž ta poslední měla krásný příběh – muž napsal píseň, ale papír, na nějž ji napsal, mu odnesl vichr; o pár měsíců později šel městem, kde hrála pouliční kapela; sedl si na obrubník a rozplakal se; „Proč pláčeš?“ zeptal se ho kolemjdoucí; „Protože to je moje píseň“. Jako přídavek zazněla Granada.
Po koncertě slovo dalo slovo a dnes jsme s Josém poobědvali a odehráli několik partií pod širým nebem. Nebudu se vytahovat, byl jsem prostě o něco lepší, stejně jako pak přišel Petr Kučera a dvakrát po sobě si mě poddal, abych si o sobě moc nemyslel. Chci ale napsat o něčem jiném. Po dvou výhrách nad Josém se mi stalo něco podobného, co před pár dny na fotbale v nějaké divizi v Miláně. Tohle mě opravdu rozesmálo.
A podobně mě rozesmálo, když jsem po dvou výhrách vybral Josému všechny figurky a zbyl mu jen král. José začal Věrušce vysvětlovat, že má ještě šanci, kdybych mu nedokázal dát mat 25 tahy. To pravidlo jsem neznal, a tak jsem se trochu hádal. Vlastně měl ale pravdu, jen by těch tahů muselo být 50. Ovšem jak uznal, to se jen těžko stane protože mám dvě věže. Vrátili jsme se ke hře a zjistili, že král celou dobu naší diskuze stojí v patu.

1 komentář:

poetiza řekl(a)...

Dobře jsi ho rozbil!