Jak jde čas...

Vyhrožovali mi, že s Julátkem bude čas ubíhat rychleji. Někteří to zdůvodňovali tím, že dítě zabere tolik času, že to, co bylo dřív časem volným, časem pro koníčky, případně nudou, mizí ve všeobecné radosti a zejména starosti o těch pár kubických decimetrů živé hmoty. Jiní zase zdůrazňují, že dokud se čas počítal jen abstraktním počtem let a přibýváním svíček na dortu, tak si člověk stárnutí moc neuvědomoval, kdežto nyní to bude přibývat po centimetrech a kilech. No, dobře, Julátko zatím spalo tabulkových 88,7% denní doby (dle Charlotte Bühlerové), ovšem poslední dva dny proběhla revoluce, diferenciace mezi lepším a horším se stala podstatnější než přísun mléka a intenzita dětského křiku nabyla na obrátkách. A tak zpíváme, chováme a čteme říkanky. Třeba tuhle geniální Kainarovu:

Kocourkovské hodiny

V Kocourkově na té věži
divné mají hodiny.
Ony nejdou, ony běží.

V deset hodin dopoledne
ukazují skoro k jedné,
o jedné jsou na půl páté,
o páté jsou na deváté.

Kdo z vás, děti, poví mi,
proč ony tak utíkají?

To tím, že ty hodiny
místo ruček
nožky mají.

A už spinkáme.