Obrazy ze zámeckých chodeb

Už se mi to jednou stalo. Na chodbě jednoho zámku visely dva deskové obrazy od neznámého malíře. Jako průvodce jsem o nich tvrdil, že jde o alegorii Starého a Nového zákona, což jsem usoudil z jejich atributů, jedna měla knihu a druhá krucifix, obě navíc ratolesti. Pak jeden rok z chodby zmizely a napřesrok se objevily na poměrně významném místě vedle Škréty a Kupeckého. Byly v Praze na expertíze: Bartolomeo Spranger, dvorní malíř Rudolfa II., sv. Markéta a sv. Cecílie.

Něco podobného se teď stalo na jedné soukromé křesťanské koleji v Oxfordu. Na chodbě tam visel obraz připisovaný Marcellovi Venustimu, Michelangelovu spolupracovníkovi, který se proslavil zdařilou kopií mistrova Posledního soudu. Rozsoudit to mají ještě experti v Miláně. Ale i tak mě na tom vždycky nejvíc fascinuje okolnost, kterou jsem se zase pokusil zrýmovat,

Na chodbě visí staré malby
v paláci rovněž hodně starém;
kdo uklízečce vyčítal by,
že je jen občas vezme jarem.
Na jednom visí s hadrem v klíně
na kříži Ježíš v jemném oparu,
před lety nesl si ho z aukční síně
jeden jezuita za pár dolarů.
Pak přišel člověk od kumštu
a zaťukal si na čelo:
„Tady v rohu to jasně čtu:
maloval Michelangelo.“
Obraz odvezli kvapem do trezoru
a na aukci se prý prohne kasa.
Hovno na plátně smrdí beze sporu,
jen pokud není… od Picassa.