Moskva tehdy a nyní

Včera jsem si na poště cestou pro kočičí podestýlku vyzvedl třetí ročník Zeměpisného magazínu z let 1947-1948. Netušil jsem, jaké krajiny poznání se přede mnou ještě skrývají. Chtěl jsem usnout nad první stránkou a nakonec jsem zhltnul článek o svatbách v Horní a Dolní Lužici, článek o Hong-kongu a Číně (slovy venkovského učitele: „Neříkejte, že není naděje pro Čínu. Čína je nadějná, protože čínský lid je nadějný. Málo jí a hodně pracuje.“), o archeologických zájmech dr. Holuba v jižní Africe, a usnul jsem až u článku o Moskvě.

Ještě ráno jsem si vybavil, jak jediný anonymní pisatel v celém časopise vzletně popisoval Moskvu a její smělou přestavbu podle směrnic z roku 1935. Autostrády, mosty, bulváry, přes 400 nových škol. „Postupuje se tak, aby nic historicky nebo umělecky cenného nepřišlo nazmar, ale odstraňuje se vše, co brzdí rozvoj města.“

Vzpomněl jsem si na demolici tehdy nejvýznamnějšího (a nejvyššího) pravoslavného kostela Chrámu Krista Spasitele, který Stalin nechal strhnout jen proto, aby se na něj nemusel z Kremlu dívat. Na jeho místě chtěl postavit největší památník Sovětů s obří sochou Lenina na vrcholu. Sovětská kasa ale vyschla, řeka Moskva se po propojení s Volhou začala vylévat z břehů a do toho všeho válka. Tenhle dokument asi anonymní autor článku neviděl.

Vždycky jsem v dějepisu učil, že první chrámy ve starověké civilizaci kolem řeky Indus byly podle vykopávek vlastně bazény a očista vodou zůstala ve všech církvích dodnes na nejvyšším místě (Ganga, křest apod.). To samé zřejmě věděl i Nikita Chruščov, a tak nechal na místě Chrámu Krista Spasitele postavit největší veřejné koupaliště na světě.

O tom v článku z roku 1947 není (a ani nemůže být) ani slovo. Zato o kanále Volha-Moskva a o Moskevském moři neboli Invankovské přehradní nádrži pěje, jak vyřešily problém pitné vody a splavnosti řeky Moskvy. Že zatopila město a stovku vesnic, to je samozřejmě daň za rozvoj. Hledal jsem si přehradu na google maps a ve městě, skrz nějž devítikilometrová hráz prochází, se i dnes pyšní touto sochou.

Jak už tak ten duchovní svět bývá propojen, ráno jsem se na googlu všiml, že dnes slaví 450 let Chrám Vasila Blaženého  (správně Chrám Ochrany nejsvětější Bohorodice na příkopech). I tento chrám měl doslova namále. Leninovi se líbil, ale Stalinovi byl samozřejmě trnem v oku a bavil se tím, že na modelu náměstí zvedal model chrámu do výšky, aby mohl promýšlet, co by se na jeho místě dalo postavit. Jeho spolustraník Lazar Kaganovič, který se zřejmě cítil být moskevským baronem Haussmannem, s ním souhlasil a snažil se umlčet odpůrce, jejichž vůdce zamířil do Gulagu. Kostel byl odstraněn ze seznamu památek a byl připraven k demolici. Přípravy na válku demoliční nadšení zmírnily, a tak zamčený chrám přežil i následujících 50 let bolševické vlády.

Dnes stojí i Chrám Krista Spasitele, Rusové si ho v 90. letech znovu postavili.

Už dlouho říkám Věrušce, že se chci do Moskvy podívat. Teď to pár let asi nepůjde, ale pak podnikneme tu cestu i s dětmi. Věruška byla přece nejlepší kamarádka Marušky, Odvážné školačky, ta bude v Moskvě jako doma.