Kamarádovi umřela maminka. O půlnoci mu to přijeli říct bráchové do parku. Byl u ní pak do rána. Vojta Kraus mi o ní nedávo vyprávěl. Vypadala prý jako Ella Fitzgeraldová. Její píseň mě inspirovala k téhle básničce.
Márovi
Je večer, slunce zapadá,
prudce se mění nálada
a duši není pomoci
v tom čase kolem půlnoci,
když vzpomínky se vynoří
jak strašidelní netvoři
a andělé mě opouští...
zdá se, že stojím na poušti
a ty jsi na moři...
přestože chci být blíž a blíž,
už se mi nikdy nevrátíš...
neuzdravíš se z nemoci
v tom čase kolem půlnoci…
prudce se mění nálada
a duši není pomoci
v tom čase kolem půlnoci,
když vzpomínky se vynoří
jak strašidelní netvoři
a andělé mě opouští...
zdá se, že stojím na poušti
a ty jsi na moři...
přestože chci být blíž a blíž,
už se mi nikdy nevrátíš...
neuzdravíš se z nemoci
v tom čase kolem půlnoci…
Jsem otrok svého osudu,
otrokem druhých nebudu,
tak nehrajte si na soucit
v tom čase kolem půlnoci…
Když spoutali mě do želez,
tys brečela, teď ale věz,
že brečí všichni otroci
v tom čase kolem půlnoci…
2 komentáře:
Moc pěkný Honzíku. Pěkný a moc smutný.
Tohle je fakt dobrý. Sedím tam s tebou a vím o čem je řeč.
Okomentovat