V noci jsem nemohl spát, včera jsem si udělal zmatek v časech, kdy si beru prášky na tlak, a tak mi nejdřív bylo blbě z nedostatku beta-blokátoru v těle a pak z jeho zvýšené míry. No, od tří do šesti jsem bděl u kocourů a u monitoru, kde jsem tak nějak ze zvyku hledal zajímavosti z kadaňské historie a tím tu blbost zahnal.
Na anglické wikipedii jsem u článku o plachtění našel zmínku o tom, že jistý Günther Groenhoff učinil v roce 1931 rekord v dálkovém plachtění, když přeletěl vzdálenost 272 km z Mnichova a přistál u Kadaně. Na německé wikipedii pod jeho jménem se dá dočíst, že to bylo 4. května a že při tom dosáhl výšky až 2.200 m. V jiných zdrojích se pak člověk dočetl o tom, proč bylo plachtění v Německu tak oblíbené a nakonec se stalo i státem podporovanou oblastí výzkumu s centrem na kopci Wasserkuppe v Hesensku – bylo to dáno Versailleskou smlouvou, která Německu odepřela letectvo. Na Wasserkuppe se realizoval i konstruktér Alexander Lippisch, pozdější tvůrce Messerschmittu Me 163 s raketovým motorem.
Vzpomněl jsem si na příběh, který vyprávím všem řidičům, kteří mě vezou stopem kolem Ranské hory. Raná totiž nebyla německy mluvící, byla na hranici a vrch byl dlouho veden na mapách jako české území. Ovšem pak zapracovala bezmotorová letecká lobby a Hitler hranici posunul tak, aby mohli německé kluzáky a amatérští vzduchoplavci trénovat právě i na tomhle dodnes oblíbeném trojvrší.
Pak jsem vypátral anglickou stránku, na níž je přeložena mj. kapitola z Groenhoffovy knihy Létám s motorem i bez (Ich fliege mit und ohne Motor, 1932) právě o této jeho dobrodružné výpravě z Mnichova do Kadaně. Stojí to za to převyprávět.
3. května 1931 dorazil tehdy již známý letec s větroněm Fanfir a tažným letounem, který právě zkonstruoval výše zmíněný Lippisch, do Mnichova s cílem potvrdit novou teorii o aerovleku. Měl za sebou již jeden podobný let v Alpách, kde se mu částečně porouchalo kormidlo a sotva přežil.
V bavorské metropoli se 4. května konala meteorologická konference a ranní předpověď byla pro let velmi důležitá. Vítr ovšem změnil směr, a tak se Groenhoffův kolega Peter Riedel rozhodl jej vytáhnout nad jeden slibně vypadající cumulus. Letoun a větroň spolu přeletěli nad Mnichovem a když se zdálo, že je let větroně stabilní, Groenhoff pustil tažné lano a byl vydán na pospas větrům.
Za pár minut začala první bouře. Než se mohl pilot rozhodnout, táhl ho proud větru vzhůru rychlostí zhruba 5m za vteřinu. Tachometr běhal sem a tam, až přestal měřit úplně, země zmizela z dohledu, bylo složité udržet větroně v normální poloze. Jediné, čím se dalo řídit, byl kompas. Ten ukazoval směr severovýchod. Začaly padat kroupy, které nakonec měly velikost třešní a udělaly z křídel cedník. Pilot pozoroval, jak se křídla ohýbají do nepřirozené míry a čekal, kdy se zlomí. Když se větroň dostal před bouři, využil jejího příznivého vlivu, aby se dostal do výše přes dva kilometry a vezl se na jejím hřbetě. Kurz byl stále severovýchodní.
V tu chvíli relativního klidu spatřil Groenhoff motýla. Než se stačil zamyslet nad tímto nečekaným zjevem, zjistil, že má kokpit plný vody, jak se roztály kroupy. Musel prorazit podlahu, aby voda vytekla ven. Nějaký čas byla vidět země, všiml si Dunaje, Řezna, ale pak ho pohltila oblaka a další let se konal naslepo. Po utichnutí bouře větroň klesl na 150m a pilot se poohlížel po místě na přistání. Tu se ovšem začal znovu zvedat.
Přišla nová bouře, stejně intenzivní, která stroj přenesla přes Český les a táhla jej dále na severovýchod. Protože se pomalu stmívalo, bylo důležité dostat se z bouřkového vztlaku a přistát, dokud bylo vidět. To se podařilo a Groenhoff spatřil rozsvěcet pouliční světla v nějakém městě. Zamířil tím směrem. Aniž by to věděl, bylo to směrem ke Kadani. Snažil se přistát na městském břehu, ale neměl dostatečnou výšku, a tak se větroň po osmi a půl hodinách ve vzduchu snesl doprostřed ovesného pole na pravém břehu řeky.
První člověk, kterého potkal, byl místní varhaník. Ten se zprvu zalekl zvláštní křičící postavy v polích, ale nakonec doprovodil exotického návštěvníka do města. Zde vzbudil zájem místních radních, kteří mu pomohli rozebrat jeho větroně na tři díly nechali jej dopravit do kasáren. Vše skončilo v pět hodin ráno a v sedm hodin Groenhoff telefonoval přátelům zprávu o rekordu. Na Wasserkuppe byla na jeho počest zapálena obrovská vatra a vypravena královská hostina. Za svůj let získal Hindenburgův pohár pro nejlepšího pilota roku 1931.
O rok později se Groenhoff vydal na další nebezpečný let v bouřce z Wasserkuppe. Tentokrát se mu ale utrhlo celé kormidlo a po nárazu do svahu okamžitě zemřel. 23. července 2012 to bude 80 let.
Jeho bratr emigroval do USA, kde se stal známým fotografem bezmotorových letadel.
Na chvíli jsem si pomyslel, že možná ani Petr Hlaváčků…, ale stačilo se podívat do jednoho z vydání Kadaňských novin z roku 2007:)
Pak jsem vypátral anglickou stránku, na níž je přeložena mj. kapitola z Groenhoffovy knihy Létám s motorem i bez (Ich fliege mit und ohne Motor, 1932) právě o této jeho dobrodružné výpravě z Mnichova do Kadaně. Stojí to za to převyprávět.
V bavorské metropoli se 4. května konala meteorologická konference a ranní předpověď byla pro let velmi důležitá. Vítr ovšem změnil směr, a tak se Groenhoffův kolega Peter Riedel rozhodl jej vytáhnout nad jeden slibně vypadající cumulus. Letoun a větroň spolu přeletěli nad Mnichovem a když se zdálo, že je let větroně stabilní, Groenhoff pustil tažné lano a byl vydán na pospas větrům.
Za pár minut začala první bouře. Než se mohl pilot rozhodnout, táhl ho proud větru vzhůru rychlostí zhruba 5m za vteřinu. Tachometr běhal sem a tam, až přestal měřit úplně, země zmizela z dohledu, bylo složité udržet větroně v normální poloze. Jediné, čím se dalo řídit, byl kompas. Ten ukazoval směr severovýchod. Začaly padat kroupy, které nakonec měly velikost třešní a udělaly z křídel cedník. Pilot pozoroval, jak se křídla ohýbají do nepřirozené míry a čekal, kdy se zlomí. Když se větroň dostal před bouři, využil jejího příznivého vlivu, aby se dostal do výše přes dva kilometry a vezl se na jejím hřbetě. Kurz byl stále severovýchodní.
V tu chvíli relativního klidu spatřil Groenhoff motýla. Než se stačil zamyslet nad tímto nečekaným zjevem, zjistil, že má kokpit plný vody, jak se roztály kroupy. Musel prorazit podlahu, aby voda vytekla ven. Nějaký čas byla vidět země, všiml si Dunaje, Řezna, ale pak ho pohltila oblaka a další let se konal naslepo. Po utichnutí bouře větroň klesl na 150m a pilot se poohlížel po místě na přistání. Tu se ovšem začal znovu zvedat.
Přišla nová bouře, stejně intenzivní, která stroj přenesla přes Český les a táhla jej dále na severovýchod. Protože se pomalu stmívalo, bylo důležité dostat se z bouřkového vztlaku a přistát, dokud bylo vidět. To se podařilo a Groenhoff spatřil rozsvěcet pouliční světla v nějakém městě. Zamířil tím směrem. Aniž by to věděl, bylo to směrem ke Kadani. Snažil se přistát na městském břehu, ale neměl dostatečnou výšku, a tak se větroň po osmi a půl hodinách ve vzduchu snesl doprostřed ovesného pole na pravém břehu řeky.
O rok později se Groenhoff vydal na další nebezpečný let v bouřce z Wasserkuppe. Tentokrát se mu ale utrhlo celé kormidlo a po nárazu do svahu okamžitě zemřel. 23. července 2012 to bude 80 let.
Jeho bratr emigroval do USA, kde se stal známým fotografem bezmotorových letadel.
Na chvíli jsem si pomyslel, že možná ani Petr Hlaváčků…, ale stačilo se podívat do jednoho z vydání Kadaňských novin z roku 2007:)
Žádné komentáře:
Okomentovat