Bůh bez Boha, světlo bez světla

Připravuji si témata na besedu s Vlastou Dufkovou, a tak si čtu některé její překlady stejně jako rozhovory s ní. Poslední rozhovor asi poskytla Hostu a byl pro mě v mnohém inspirativní.

Mám rád, když se věci filosofické a teologické tahají tak trochu za ocas, protože jen tak si je občas člověk schopen uvědomit jejich hodnotu. Když někdo říká přesně to, co očekáváte, že bude říkat, přestanete se pak soustředit i ve chvíli, kdy chce sdělit něco důležitého.

Vždycky mě jako obráceného křesťana fascinoval jeden ze sedmi výroků Krista na kříži. V tomto případě spíše než výrok jde o výkřik. Bože, bože, proč jsi mě opustil. Jako jediný z těch sedmi se vyskytuje hned u dvou evangelistů, u Marka a u Matouše, v obou případech nejdříve aramejsky a pak v překladu do evangelního jazyka. Čekal bych od kněze, že mi to osvětlí, že sice možná šlo o výkřik v zoufalství, ale že právě nutnost překladu upozorňuje na to, že Ježíš odkazoval na Žalm 22, který stejnými slovy v hebrejštině začíná, ale nakonec vyznívá jako ujištění o víře. A tak chtěl Syn ujistit Otce o své víře, protože Jemu přece nemá cenu přeříkávat celý žalm.

Když se Jan Němec zeptal Vlasty Dufkové na Alberta Camuse a Simone Weilovou, její odpověď pro mě byla jako blesk z čistého nebe:

Je to zvláštní: Camus a Weilová jsou si do určitého bodu blízcí, ale pak se vydají každý jinou cestou, i když v něčem zas ne tak odlišnou. A ten bod je: Bože, proč jsi mě opustil. Pro Camuse to znamená, že se podle toho musíme na světě bez Boha zařídit a převzít za svůj důstojný život plnou odpovědnost. Weilová z toho vyvozuje existenci Boží — a navíc říká: víc důkazů nebude. Moment, kdy Kristus na kříži říká ona slova, je pro ni nejvyšším, jediným a dostatečným důkazem Boží lásky. Její víra je tedy strašně nesnadná. Vrcholem Boží lásky k člověku je, že Bůh na sebe vzal lidský úděl, jenže člověk má paradoxně něco, čím božský rozměr přesahuje a co Bůh jakožto absolutní dobro už z definice nemůže poznat aktivně, totiž zlo, a jediná cesta k poznání zla pro něho je tedy trpná, pasivní, tj. zlo podstoupené jako utrpení, pašije. A vůbec nejhorší zakoušené zlo je, když si člověk myslí, že ho Bůh opustil. Jinak řečeno, teprve když Kristus — tedy Bůh — na kříži pocítí, co to je, ztratit naději v Boha, pozná, co je být člověkem. V důsledku z toho také pro Weilovou plyne maximálně odpovědný vztah k životu, to její poněkud heretické křesťanství se obejde dokonce i bez křtu.

Nechci to rozpitvávat množstvím slov. Simone Weilová řekla stručně a jasně to, co jsem ve svém přemýšlení o Božím plánu nedokázal formulovat. A já mám radost, že jsem ji objevil už před více než dvěma lety – a už tehdy mě zaujala. Budu se muset poohlédnout po něčem, co od ní vyšlo v češtině.