Neuvěřitelný příběh Okiho Brázdy a jeho ženy Amelie pokračuje. Píše se rok 1919. Po Ameliině švédské cestě s lesbickým dobrodružstvím se manželé setkávají v Praze. Oki se raduje, ale Amelie mu nedokáže radost oplácet. Když jsou spolu na návštěvě na Hradě u prezidenta Masaryka, Oki se zahledí do Masarykovy dcery Olgy, s níž se setkal již za války a okouzlil ji, jak to tehdy neváhala napsat v dopise jemu i Amelii. Tentokrát se ale šla s Okim dokonce projít do zahrad, kde si vyměnili polibky. To neušlo bystrému zraku TGM, který se rozhodl zasáhnout. Olze vysvětlil, že „paní Brázdová má právo žít svůj život a jeho dcera povinnost uhnout z cesty“. Manželé si to vyříkali, ale na Olgu to dopadlo silou popravčí sekyry. Chtěla dokonce skákat z okna. Z depresí ji vytahovala sama Amelie. Zůstaly pak přítelkyněmi a celý život udržovaly písemný styk.
Vztah mezi manželi se ale nezlepšoval a pomalu, ale jistě planěl. Amelie dokonce zapomněla na Okiho třicetiny. Oba si uvědomovali, že jsou zcela jiné podstaty, zvláště, když Amelie vlivem okolností objevila svět zbožnosti. Nakonec Oki Amelii dovolil, že může „duševně spát“ s kým je jí libo, jemu prý k tomu chybí potřebný orgán. Zde je třeba poznamenat, že Oki použil daleko silnějšího výrazu než „spát“.
Vztah mezi manželi se ale nezlepšoval a pomalu, ale jistě planěl. Amelie dokonce zapomněla na Okiho třicetiny. Oba si uvědomovali, že jsou zcela jiné podstaty, zvláště, když Amelie vlivem okolností objevila svět zbožnosti. Nakonec Oki Amelii dovolil, že může „duševně spát“ s kým je jí libo, jemu prý k tomu chybí potřebný orgán. Zde je třeba poznamenat, že Oki použil daleko silnějšího výrazu než „spát“.
Svádí mě to k rozvinutí myšlenky, ale raději to zavřu a půjdu si duševně zamasturbovat nad další stránky téhle zajímavé knížky.
Žádné komentáře:
Okomentovat