Leonid Jengibarov: Život ženy
Ten výstup zasahoval člověka mnohostranně a rozhodně není převoditelný na jeden konkrétní význam. Mně se ale už po léta vybavuje především jako otřásající připomínka nezadržitelnosti, s níž mizí kamsi minuty, které jsou nám vyměřeny, a jako neuvěřitelně koncentrované a přitom prosté varování před lehkovážností, s níž necháváme ty minuty mizet, abychom si to pak vždy znovu – a vždy už pozdě – hořce vyčítali. Kdykoli mi například zemřel někdo blízký – a především když mi před lety zemřela předčasně matka – musel jsem na ten výstup myslet. A opětovně jsem si říkal: jak to, že jsem zase zapomněl na jeho poselství? Proč jsem zase cosi nenávratně zmeškal, nedokázav – oklamán pocitem, že je dost času – vdechnout do svého spolubytí s blízkým člověkem to, co jsem do něj mohl vdechnout, a získat z něj to, co jsem z něho mohl získat? Proč jsem zase zapomněl, že nepokusím-li se porozumět si s někým teď, může se stát, že už si s ním nebudu moci porozumět nikdy? Utěšoval jsem se pomyšlením, že to tak asi musí být, že takovému pocitu člověk nikdy úplně neunikne, že se tu zřejmě svým zvláštním způsobem ohlašuje samo tajemství času, života a osudu.
Ten výstup zasahoval člověka mnohostranně a rozhodně není převoditelný na jeden konkrétní význam. Mně se ale už po léta vybavuje především jako otřásající připomínka nezadržitelnosti, s níž mizí kamsi minuty, které jsou nám vyměřeny, a jako neuvěřitelně koncentrované a přitom prosté varování před lehkovážností, s níž necháváme ty minuty mizet, abychom si to pak vždy znovu – a vždy už pozdě – hořce vyčítali. Kdykoli mi například zemřel někdo blízký – a především když mi před lety zemřela předčasně matka – musel jsem na ten výstup myslet. A opětovně jsem si říkal: jak to, že jsem zase zapomněl na jeho poselství? Proč jsem zase cosi nenávratně zmeškal, nedokázav – oklamán pocitem, že je dost času – vdechnout do svého spolubytí s blízkým člověkem to, co jsem do něj mohl vdechnout, a získat z něj to, co jsem z něho mohl získat? Proč jsem zase zapomněl, že nepokusím-li se porozumět si s někým teď, může se stát, že už si s ním nebudu moci porozumět nikdy? Utěšoval jsem se pomyšlením, že to tak asi musí být, že takovému pocitu člověk nikdy úplně neunikne, že se tu zřejmě svým zvláštním způsobem ohlašuje samo tajemství času, života a osudu.
z dopisu Václava Havla Milanu Uhdemu, srpen 1986
(Václav Havel: Do různých stran)
Žádné komentáře:
Okomentovat