5. ledna 2012

Každý sám za sebe

Přišly mi dvě knížky od Lawrence Durrella, které jsem si objednal na doporučení Henryho Millera, jenž právě Durrella považoval za nejlepšího literáta mezi svými současníky. Navíc má letos v únoru 100. výročí narození, a tak jsem si říkal, že bych o něm třeba něco mohl přednést v knihovně. Zrovna v těchto dnech se odtajnily 50 let staré dokumenty z archivu Nobelova výboru. Mezi zhruba padesáti navrženými autory pro rok 1961 byl i Lawrence Durrell (mimochodem bratr u nás známějšího Geralda). Cenu nedostal, neboť jeho díla měla „pochybnou pachuť … kvůli až maniakální posedlosti erotickými poruchami“. Ten rok nezískal Nobelovu cenu ale ani Alberto Moravia, jehož romány „trpí všeobecnou monotónností“, Robert Frost a E. M. Forster byli odmítnuti pro vysoký věk (sic!), cenu nedostal ani Grahame Greene ani Tolkien, jehož próza podle výboru „zdaleka nedosahuje nejvyšších vyprávěcích kvalit“. Tehdy na cenu švédské akademie dosáhl až (dnes asi z předešlých jmen nejméně známý) jugoslávský autor Ivo Andrić.

Jedna z těch dvou knížek od Lawrence Durrella, které mi došly, je Alexandrijský kvartet, má téměř tisíc stran. Druhou knihou je Sauve qui peut, ta má stránek jen 80, ale zato v angličtině. Rozhodl jsem se pro tu druhou. Přečetl jsem zatím dvě povídky bez slovníku a musím přiznat, že mi daly zabrat. Hned první věta… nevěděl jsem totiž, kdo jsou „dips“. Pak jsem si ale vzpomněl, že Durrell byl velkou část svého života velvyslancem (mimo jiné i v Titově Jugoslávii), a tak mi po čase došlo, že jde o diplomaty. A o diplomatech je vlastně celá knížka. Ta první povídka se mi líbila nejvíc, a tak si říkám, jestli bych ji neměl cvičně přeložit.
My diplomati (řekl Antrobus) jsme vychováni k důvtipu tak, abychom dokázali sehrát jakoukoli roli v životě a ustáli všechny, nebo alespoň téměř všechny mimořádné situace – jak jinak taky čelit všem těm cizincům? Ale jedna věc, na kterou jsme, kamaráde, připravováni nikdy nebyli, byla krev.
Krev?
Krev!
Samozřejmě, myslím tím výjimečné případy, takové incidenty nejsou na denním pořádku. Starý Gulliver, například, byl v Saigonu pozván na popravu. Jeho účast, jak cítil, byla diplomatickou povinností. Samotná událost jej pak ale naprosto podlomila, úplně zničila jeho soustředění. Hlavu měl vyvrácenou na stranu, škubal sebou a střihal ušima. Chudák chlap! Nemohu sloužit tak radikálním zážitkem, jakým byla ten jeho, ale mohu vyprávět o jednom, který se mu v lecčems vyrovná. Představ si, že jsme jednoho dne dostali na ambasádu nekompromisně přímočarou pozvánku, na níž jsme si mohli přečíst (s vypoulenýma očima) následující text:

Jeho Výsost Haksmit Bey s chotí Haksmit Bey si Vás s radostí dovolují pozvat na radostnou obřízku svého syna Haksmita Haksmita Abdula Haksmita. Společenský oblek vhodný. Občerstvení zajištěno.

(pokračování snad někdy příště)

Žádné komentáře: