Národ Votrubů

Přes Vánoce jsem přečetl Jiráskovu Lucernu. Nikdy předtím jsem ji nečetl ani neviděl, znal jsem jen zápletku z čtenářského deníku, a tak jsem vděčný panu Skotkovi, že se rozhodl hru s námi nazkoušet. Navenek něco velkého potřebuje, potřebuje najít kolektiv, který chce dát divadlu přednost před ostatními zájmy. Bude to náš malý boj o lípu (a to v souboru skoro nikdo nekouří), boj o identitu kadaňského ochotničení (nebo ničení ochot?).

Když jsem se zamýšlel nad poselstvím hry, našel jsem ho jinde, než se většinou hledá. Jsou v ní totiž všechny možné přístupy lidí v totalitním režimu. Od kolaborantů, odměněných funkcí (vrchní), přes přisluhovače (Franc a mušketýr), držhuby a držkroky (Kroužilka), důvěřivé chalupáře (šumaři), bezděčné spokojené remcaly (rebelant Votruba) až po opravdové hrdé odpůrce vrchnosti v mezích zákona (mlynář). Přemýšlel jsem, která postava je našemu národu nejbližší – a když jsem odečetl nenižší a nejvyšší známky, vyšel mi z toho Votruba. Myslím, že dědictví toho hospodského kriticismu, toho výsměchu za rohem, toho bezpečného rebelantství si neseme všichni v žilách dodnes.

A proto chci hrát mlynáře. Chci hrát Libora. Nechci jen mlít pantem, chci mlít mouku do společného těsta. Teď ještě to droždí!