Na dně je naděje

Bible sice učí nemít radost z neštěstí druhých, ale už z Ezopových bajek víme, že právě cizí neštěstí může tišit naše zoufalství.

Včera jsem náhodou postřehl v programu Vltavy pořad s názvem Milá paní Olga Scheinpflugová, a tak jsem v osm nažhavil drát a usedl k radiopřijímači. Myslel jsem, že to bude dokumentární pořad o paní Olze, ale nakonec se z toho vyklubala stará rozhlasová hra s názvem Linka důvěry, v níž na druhý konec drátu zasedla Dana Medřická – tři čtvrtě hodiny telefonátů od zoufalých lidí, z nichž jedna zřejmě byla i milá paní Olga. Hra byla natočena v roce 1966 a získala hlavní cenu v mezinárodní soutěži Prix Italia, poté prý v překladech obletěla téměř celý svět.

Uvědomil jsem si, že po téměř padesáti letech se svět, co se zoufalství týče, neposunul ani o píď. Úplně stejní lidé se stejnými problémy zřejmě volají i dnes. Možná jich volá víc, když máme ty mobily.

Dana Medřická alias doktorka Marie je úžasná, a až budu jednou beznadějně na dně, chci, aby se mi na lince důvěry ozval někdo jako ona. Vyhrála to samozřejmě lidskostí, tedy přiznáním toho, že ne všechny dostane z deprese, že ne všechny odradí od sebevraždy a že není nejšťastnějším člověkem na světě. Nevzpomenu si teď ani na název ani na přesný obsah povídky od Roberta Fulghuma, ale tuším, že v ní pastor zoufalou ženu (snad po smrti manžela) poslal, aby obešla své sousedy a zeptala se, zda jsou šťastní. Když zjistila, že každý má nějaké svoje velké trápení, ulevilo se jí a začala dokonce kolem sebe šířit radost.

Čtyři dny jsem teď na částečný bezplatný úvazek dělal sestřičku, která přijímala objednávky na jedno kardiologické vyšetření. Počet klientů byl omezený, a tak po pátku a sobotě, kdy jsem několika lidem udělal radost, musel jsem pak desítky lidí zklamat. Několik volajících se začalo svěřovat se svými zdravotními problémy a někdy i s rodinnou anamnézou. Nevěřil jsem tomu, ale opravdu jsem slyšel, jak pookřáli, když jsem jim sdělil, že už od svých dvaceti let jsem kardiak a beru dva prášky na hypertenzi denně.