9. února 2012

Návraty

Dočetl jsem Camusovo Léto. Až na pár výjimek jsem se cítil, jako bych přesně něco takového chtěl číst, jako by mi ty povídky chyběly v názoru na svět (ne, nehoním knížky kvůli nějakým rekordům ve čtení, na to jsem moc pomalý čtenář). Jedna zásadní se jmenovala Návrat do Tipasy. Výpisky z ní jsou sporé, ale námět mě zasáhl do nitra. Byl o návratu do dětství nebo spíš o návratu do míst, kde nám před mnoha lety bylo kouzelně (jiné slovo by bylo slabé, jsou chvíle v minulosti každého člověka, které byly magicky krásné a propojily nás s božstvím). Je takový návrat vůbec možný? Není jen možný, je nutný. Kdo se o něj nepokusil, nežil.

Jednou už jsem se podobně vrátil. Bylo to do Kadaně a jejího okolí, kde jsem prožil krásné dětství. Rád bych se jednou vrátil do mých lounských katakomb, do soběslavského patra po rozvrzaných schodech, do rožmberského domečku, na máchovskou kolej, ale ony to už nebudou ty katakomby, schody s patra k suchému záchodu už nebudou rozvrzané a ani ten suchý záchod nebude suchý, v domečku už nebude o deset lidí víc než tam podle předpisů smí být a na koleji už mi paní vrátná nebude předávat dopisy. Až se budu chtít vrátit, dveře pro mě budou nejspíš zamčené. Ale přesto se vrátím. Vybudoval jsem si v sobě pro tyto příležitosti náležitou fantazii. Kdykoli jsem v Soběslavi, promění se třída dr. Edvarda Beneše ve třídu Rudé armády a já se ocitnu na začátku 60. let 20. století, jak mi tu ulici popisoval táta. Nevidím nové supermarkety, fitness centra, bowlingy, vidím pekárnu, starý obchod a tátu s brašnou, jak jde do školy. Nemusím dovnitř do domů, stačí mi ulice. Stačí genius loci. A o tom byla i ta povídka.

V časech nevinnosti jsem netušil, že mravnost existuje. Teď jsem to věděl, a nebyl jsem schopen podle toho žít.

… není-li člověk milován, prostě jen nemá štěstí: nemiluje-li, je to neštěstí.

Poslední povídka mě až dokonce míjela, ale pak přišla spásná myšlenka:

Veliké moře… mé náboženství spolu s nocí! … Co vlna to příslib…

Můj hlavní a stále opakovaný návrat k božství je opravdu skrz noc na mořském pobřeží. Kdo to zažil, ví, o čem je řeč, ostatním se to popsat nedá. Díky, Čámusi (jednou jsem napsal kamarádovi do esemesky, že ctu Camuse a on se mě pak v hospodě zeptal, kdo je to ten Čámus).

Žádné komentáře: