Arnoštek je prostě Boží

Arnošt z Pardubic pro mě byl jako jeho busta z triforia svatovítské katedrály – kamenná, nic neříkající postava našich dějin s uraženým nosem. Kámen procitl až nyní, když jsem objevil Bohuslavem Balbínem dávno objevené Poznámky Arnošta z Pardubic ke knize Libellum de Apibus, již sepsal neznámý kněz. Výběr z těchto poznámek vydal Karel Otýpka u pardubických salesiánů v roce 1941 a hned první poznámka mi připomněla rozmluvu z jedné nedávné diskuze s přáteli.

Pane Bože můj, prosím tě, ať nejmenuji své jméno, nechť cokoliv dobrého vykonám.

Když se pochlubíme dobrým činem, okamžitě hodnotu toho činu snižujeme nejméně o polovinu. Na druhé straně stojí názor, že jen příklady táhnou, a i o dobrých skutcích se nějak musíme dozvědět. U takových lidí jako byl Ježíš nebo většina světců se o tom dozvídáme od svědků. Tak by to mělo být. Ale co když se nějaký dobrý akt odehraje beze svědků? Ano, pak bychom se ho dozvědět neměli. Dobrého člověka totiž nepoznáme podle jednoho nebo deseti dobrých činů, ale podle dobročinného celého života. On přece nemůže sbírat body za dobré činy, ale může být ctěn za stále přítomný dobrý úmysl svého činění. A přesně takový pocit se mě zmocnil z Arnošta z Pardubic, do včerejška ledové kry v moři dějin. Tento muž se najednou pro mě stal vzorem a, mohl-li bych tak titulovat prvního českého arcibiskupa, i přítelem mých myšlenek. A tak si dopřeji ještě jednu z jeho arsenálu:

Nebudu se rozčilovat nad mnohonásobnou prací a že jsem mnohými věcmi vyčerpáván. Ale chci si všechno zařídit tak, abych v určitou dobu se věnoval věcem duchovním, časným a modlitbě.