6. března 2012

Jetřichovice

Dnešní článek bude vzpomínkový. Svátek má Miroslav, krásné jméno pohádkového krále a mého pohádkového dědečka. Děda po válce studoval v Děčíně a v knihovně mám po něm německou knihu o Děčíně a okolí. Dnes jsem si ji prolistoval a našel krásné fotografie z Kinderholungsheimu v Dittersbachu tedy česky v Jetřichovicích. To zařízení i za mého děství a dlouho po něm sloužilo jako dětská zotavovna neboli ozdravovna. Teď prý už sedm let zeje prázdnotou.
Rodiče nás (mě a obě moje sestřičky) tam jednou odložili na celý měsíc a od maminky vím, že si to dodnes vyčítá. Nemusí. Sice jsem celý první týden probrečel, ale pak se mi tam líbilo. Kromě pláče jsem se tenkrát v noci i pomočil, a tak jsem ten týden strávil na marodce, kde jsem si přečetl celého Edudanta a Francimora.
Pak už mě nebavilo předstírat nemoc a začal jsem si pobyt užívat. Tyhle fotky jsou z roku 1931, ale klidně bych odpřísáhl, že by mohly být o 50 let mladší.
 Rozcvičky a soutěžní sportovní hry probíhaly podobně.
 Chodilo se do přírody, kde jsem se učil svoje první sprosté písničky.
A hrozně mi tam chutnalo. Jen jsem se občas málem pozvracel ze smradu z várnic, kde se shromažďovaly zbytky jídel. Ty várnice stály za budovou, kam jsem se s novými kamarády chodil ulívat z rozcvičky. Dodnes si ten smrad vybavuju. Kéž bych s ním mohl vrátit i všechno ostatní. Mami, vůbec se neciť provinile, mám na to krásné vzpomínky.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

KRASNÝ ČLANEK MĚL JSEM TU ČEST TAM TAKÉ POBÝVAT A DO SMRTI NEZAPOMENU NA RANNI PODMÁSLÍ ,KTERÉ SEM ZA DOZORU MUSEL VYPIT ALE JINAK SE MI TAM MOC LIBILO A TA KRAJINA

Anonymní řekl(a)...

Byla jsem do této krásné ozdravovny poslána na zotavenou jako velmi hubené dítě dokonce dvakrát a to mezi lety 1954-56. Měly jsme úžasně milou sestřičku Jiřinku, chodili jsme na výlety do okolí třeba na Marjánku, která už bohužel vyhořela. V Prachovských skalách jsme hráli hry na loupežníky a rytíře, dobývali pomyslné hrady, stopovali jsme, hledali skrytý poklad, soutěžili ve sportovních disciplínách a každý den a večer jsme zpívali Sestřička hrála na kytaru a nám se zpěv s doprovodem moc líbil. Některé písničky si pamatuji dodnes, ale už je moc neslýchám. Zapadly jako ta zaniklá ozdravovna. Jednou jsme si mohli udělat táborák a opéct buřty, ovšem za dohledu hasiče, aby jsme něco nezapálili. Buřty z ohořelých klacíků napadaly do plamenů a trochu zuhelnatěly, ale ta radost dětí s upatlanou pusou od hořčice byla úžasná
Na konci dlouhých procházek po nádherné krajině jsme se vždy hrozně těšili na svačinu, na úžasně dobrý chléb s rybí pomazánkou z uzenáčů, nebo třeba jen namazaný domácím sádlem nebo jahodovým džemem. A v tom džemu byly opravdu velké kusy jahod.
Jednou jsme zvečera namačkaní na oknech pozorovali jeleny, kteří se přišli pást na palouk před ozdravovnou.
Jen ty postele na spaní jsme měli kovové; byly takové jako na té fotografii z marodky.
Na pokoji nás (děvčat) leželo minimálně 15, ale byly jsme za velkou společnost vděčné, moc jsme si užily legrace.
Teď když o tom tak přemýšlím, asi by mne už žádný lékař neposlal do světa, abych trochu nabrala váhu. Spíš by mi doporučil, abych si vyzáblost udržela.
Díky, že jste mě připomněli krásné chvíle dětství.

Anonymní řekl(a)...

Zdravím, také jsem v této ozdravovně jako dítě dvakrát pobývala bylo to asi v letech 1981-1983. Mám krásné vzpomínky na kamarády i personál. Škoda, že to tam teď takto chátrá.