Vražda v katedrále

Šel jsem dnes o druhé neděli postní ráno zase po čase do kostela. Cestou mě potkal kamarád, který do kostela nechodí, a že taky načíhne. Nakonec tam byl s pauzami víceméně do konce. Přihodil se ale takový zajímavý karambol. Kamarád nevstával, kdy ostatní vstávali, protože stál jako já celou dobu, tedy bych měl asi spíše říct, že si nesedal, když si ostatní sedali. Ani se nemodlil, když se ostatní modlili, ani nezpíval, když ostatní zpívali, ani si neklekl při eucharistické modlitbě. Já jsem klečel vedle jistého pána na dlažbě a všiml jsem si, že má na zemi pod kolenem kapesník. Sám jsem klečel na pravém koleni, které mám ještě v pořádku, kdybych ale klečel obráceně, musel bych si nosit přímo kobereček. Pán byl o něco starší než já, možná dvakrát tak. Nedivil jsem se tedy kapesníku a snažil se plně soustředit na tajemství víry. Ovšem když před modlitbou Páně všichni povstali, můj kamarád, který se kapesníku očividně všiml až nyní a myslel si, že pánovi vypadl při tom všem atletickém cvičení, jal se mu ho zvedat. Otec Josef předtím v kázání mimo jiné řekl, že k vraždě člověka nemusí být nutně užito předmětu, můžeme zabít třeba lží nebo mlčením nebo pohledem. Pán mého kamaráda zavraždil pohledem. Vytrhnul mu zvednutý kapesník z ruky, jako by šlo o obranu před krádeží, a mršil s ním na zem (s kapesníkem, nikoli s kamarádem). Pak když přišlo pozdravení pokoje, nepozdravil se vůbec s nikým… a i já jsem se pozdravil se všemi okolo včetně bezdomovce, který pravidelně vybírá popelnice u nás před barákem, ale s bližním, který mi byl v tu chvíli nejbližší, nikoli. Nešlo to, klečel a měl zavřené oči. Takové napínavé chvilky jsem v kostele asi ještě nezažil.

Dnešní kázání bylo o Abrahamově oběti, téma na půl bible, a tak se k němu vrátím někdy, až se budu zase hrabat v hlubinách své hříšné duše.