Jsem taky katolický romantik?

Martina C. Putnu znám asi jako většina z vás přes různá media, tedy povrchně. Za jedno odpoledne s ním strávené jsem jej jistě nemohl poznat o mnoho mikrometrů hlouběji pod povrch, ale přece se chci podělit alespoň o dojmy z úterní přednášky o křesťanství v moderní kultuře, protože jeho názory a zřejmě i duševní vývoj jsou mi v mnohém blízké. 

Přednáška začala exkurzem do starého Říma a do období, kdy křesťanství nabízelo alternativu a jeho příznivci tvořili kontrakulturu, což je termín, který označuje takovou subkulturu, která nabízí opačné hodnoty než tzv. mainstream společnosti. V závěru přednášky se Martin Putna k tomuto termínu vrátil v diskuzi o různých fašizoidních či neomarxistických hnutích, která vlastně tvoří dnešní kontrakulturu k středněproudé demokracii a svobodě. V církvi katolické (z určitého hlediska vlastně také subkultuře) za tuto vnitřní kontrakulturu lze dnes označit katolický tradicionalismus, který se vyznačuje především předkoncilními rituály, ovšem za nimi se skrývají i předkoncilní hodnoty. Pro Martina Putnu, který na závěr své přednášky zapěl latinský chorál, právě spojení těchto předkoncilních rituálů s radikálním zpátečnictvím (sám se zúčastnil lefebvristické mše) bohužel latinskou mši odsoudilo k totálnímu zániku pro civilizaci, protože pel krásy je smazán mastnými prsty novodobých paterů Koniášů.

Po konstantinovském převratu, který udělal z křesťanství mainstream a normu se přednáška rychle přesunula k Velké francouzské revoluci, která odstartovala moderní dobu, kde křesťanství přestalo mít výsadní postavení a postupně směrem k dnešku zejména v tradičně křesťanském světě svou pozici ztrácí. Postoje katolických křesťanů se rozdělily na restaurační, které tvrdily, že se svět zbláznil a je na scestí a jedinou alternativou je návrat zpět k jistotám, a postoj reformní, který přijal mnohé hodnoty francouzské revoluce za správné (od svobody slova až po svobodu vyznání) a křesťanské ideály se snažil nové situaci přizpůsobit. Do toho ovšem jako úplná novinka se zcela odlišnými postoji vnikli tzv. katoličtí romantici nebo romantičtí katolíci, kteří ke katolicismu dozráli a konvertovali v době, kdy již nebyl na výsluní (od Chateaubrianda přes Léona Bloye až třeba k našemu Ivanovi Martinovi Jirousovi). Vítězstvím reformního křídla pod vlivem těchto romantiků se stal II. vatikánský koncil v 60. letech. Martin C. Putna vyjádřil překvapení nad tím, že tento proud nenašel mnoho vyjádření v umění. Jako jednu výjimku potvrzující pravidlo, jmenoval Vojmíra Vokolka.

Postavení protestantismu je jiné zejména proto, že protestantismus stál u zrodu severoamerické demokratické civilizace, a tak nabízí svým členům poměrně klidnou možnost symbiózy. V dalších minutách přednášky se probíraly nuance, které lze těžko přenést do textu po paměti. V diskuzi mě ovšem ještě zaujal motiv pouti, který Martin C. Putna popsal na stejnojmenném filmu Emilia Esteveze, kde se na pouť do Compostelly vydává mnoho různých lidí z mnoha různých důvodů. Právě jeden z nich mě inspiroval k rozvinutí vlastní sociologické studie, ale o té zase až příště.

Odpověď na otázku, zda je dnes křesťanství spíš establišment nebo spíš alternativa, se dala čekat. Najdou se v něm totiž prvky obojího. Nic nového pod sluncem, pravil Kazatel i Martin C. Putna na závěr své přednášky.