Václav Burian si ve svém fejetonu na konci Tvaru, jehož název Jak nám zobák zakrněl to již naznačuje, stěžuje, že spolu nemluvíme. V městské hospodě, píše, jsou dnes nejvýstřednější lidé, kteří rozmlouvají, nehýkají a nekontrolují pořád dokola mobilní telefony. Vztáhl jsem to i na sebe. A strávil jsem dnešek po hospodách a jiných pamětihodnostech s Richardem v družném hovoru, v němž nechyběly ani staré dobré vtipy. I soběpisník teď šidím, abych víc žil a míň psal. A starý dobrý tlačítkový mobil jsem si pročistil, smazal šest tisíc esemeskek a teď doufám, že vydrží další dva roky. Nicméně internet a sociální sítě snad používám bez nebezpečí, o němž dnes mluvil pan prezident před Hlávkovou vilou, zatímco odboráři plivali po vzpomínkách na cokoli, co se jim nehodí do krámu. Zítra třeba prostřednictvím těchto výdobytků moderní techniky přinesu dokončení článku o gregoriánském kalendáři v Kadani. Ale to až zítra, Julinka usnula, jdu si povídat se ženou. A taky sem ještě dám pár Julinčiných portrétů z dnešní návštěvy kláštera.
1 komentář:
Lépe: Slyš, kdo nejsi....
Okomentovat