Dnes uplynulo sto let od úmrtí švédského dramatika Augusta Strindberga. Včera jsme si ho v noci s Věruškou připomněli poslechem rozhlasového zpracování méně známe hry „pro tři osoby, stůl a dvě židle“ s názvem Věřitelé, kterou Strindberg napsal bezprostředně po slavné Slečně Julii a později ji označil za svou nejvyzrálejší. Nebudu prozrazovat více, než prozrazuje upoutávka na stránkách rozhlasu, protože moment překvapení je v zápletce velmi podstatný, zastavím se ale nad samotným názvem, který zrovna nevyznívá jako titul milostného dramatu.
Strindberg ústy jedné ze svých postav přirovnává vinu k dluhu, který dříve nebo později vždy přijdou vymáhat věřitelé. Stejná postava se ve svém posledním delším monologu vysměje smíření a odpuštění – slovům, která ztratila význam. Jeho postoj je ovšem srozumitelný, neboť on ve hře představuje morálního věřitele, který si podle svých slov přišel jen pro první splátky hypotéky, na které má právo, ale nakonec dostane zpět celý dluh se stoprocentním úrokem.
To, že věřím na novozákonní odpuštění a smíření, mě samozřejmě nechrání od starozákonního zákona msty (abstraktněji řečeno před karmickým dluhem). Msta, splacení tohoto dluhu, je silnější tím, že se zdá spravedlivější než odpuštění. Ale právě proto, že pro mstu nemusím udělat nic víc, než poslechnout svůj zvířecí instinkt, věřím, že Kristova vzpoura proti tomuto instinktu člověka teprve dělá člověkem. A to je teprve první krok – nepřát zlo. Mnohem radikálnější je přát svým protivníkům nebo lidem, kteří mi ublížili, dobro (a ještě složitější je se o to dobro přičinit). K tomu je potřeba velká síla. Vzorů ubývá a hlavně: i ty možná porůznu existující se ututlají. Ve Věřitelích pomsta nad odpuštěním triumfuje a předjímá tak celé další století, ba celá staletí. Je příznačné, že v českém slově věřitel je obsažena víra, důvěra, jako v latině mluvíme o creditu, ve švédštině jde ovšem o pouhého držitele pohledávky.
Takto se muž zaslepený nenávistí a touhou po pomstě dokáže vyjádřit o ženách (z úst Ivana Trojana to zní tak nějak dekadentně příjemně):
Gramofon, nic než gramofon, jen trochu rozředěně přehrává, cos řekl ty a jiní. Viděls někdy nahou ženskou? – Viděl, pochopitelně. Výrostek se struky na hrudníku, nedozrálý chlap, dítě, které vyhnalo do výšky a pak přestalo růst, chronický anemik, který pravidelně třináctkrát do roka má chrlení krve!
To, že věřím na novozákonní odpuštění a smíření, mě samozřejmě nechrání od starozákonního zákona msty (abstraktněji řečeno před karmickým dluhem). Msta, splacení tohoto dluhu, je silnější tím, že se zdá spravedlivější než odpuštění. Ale právě proto, že pro mstu nemusím udělat nic víc, než poslechnout svůj zvířecí instinkt, věřím, že Kristova vzpoura proti tomuto instinktu člověka teprve dělá člověkem. A to je teprve první krok – nepřát zlo. Mnohem radikálnější je přát svým protivníkům nebo lidem, kteří mi ublížili, dobro (a ještě složitější je se o to dobro přičinit). K tomu je potřeba velká síla. Vzorů ubývá a hlavně: i ty možná porůznu existující se ututlají. Ve Věřitelích pomsta nad odpuštěním triumfuje a předjímá tak celé další století, ba celá staletí. Je příznačné, že v českém slově věřitel je obsažena víra, důvěra, jako v latině mluvíme o creditu, ve švédštině jde ovšem o pouhého držitele pohledávky.
Takto se muž zaslepený nenávistí a touhou po pomstě dokáže vyjádřit o ženách (z úst Ivana Trojana to zní tak nějak dekadentně příjemně):
Gramofon, nic než gramofon, jen trochu rozředěně přehrává, cos řekl ty a jiní. Viděls někdy nahou ženskou? – Viděl, pochopitelně. Výrostek se struky na hrudníku, nedozrálý chlap, dítě, které vyhnalo do výšky a pak přestalo růst, chronický anemik, který pravidelně třináctkrát do roka má chrlení krve!
Žádné komentáře:
Okomentovat